CANNES 2010 - V ĽAHKOM VÁNKU

Cannes – spíše zájem o počasí než o petice

Ve skutečnosti se v lehkém vánku promenádují nic netušící diváci a turisté a starosti novinářů s peticemi a protesty politiků je nechávají chladné. Postávají před Festivalovým palácem a mají strach, aby nebylo příliš zima nebo aby nezačalo pršet. Přes den se totiž zatím každý den kupí na azurovém nebi Azurového pobřeží divné pruhovité a někdy docela hrozivé černé mraky. Počasí je letos nevyzpytatelné. Na Filmovém trhu (to je tradiční součást festivalu, kde producenti nebo sales agenti obchodují se svými filmy) mají největší zájem, jak nejlíp prodat svoje filmy. Filmový trh je totiž docela dost vystavený rozmarům počasí.

Dřív (v devadesátých letech) byl v atmosférickém bezpečí podzemní část Festivalového paláce, ne nadarmo se Festivalovému paláci říká bunkr. Pak začal trh přesídlovat na pobřeží, expandoval zezdola nahoru, kde bylo vzdušněji. Bílé špičaté stánky trhu zabraly městské pláže. Byla dokonce přistavena budova, tak zvaný palác Riviera, kulatý konstrukt vedle Festivalového paláce, kde je velká část filmového trhu – jsou tam například Francouzi, Izraelci, Irán, Čína, Itálie a další kinematografické země. Slovensko má spolu s Českem pronajatý špičatý bílý stánek tak pět minut odtud - na přímořském bulváru La Croisette, naproti starobylému kolotoči, který tu vozí děti kolem dokola už nějakých dvacet let. Vedle stánku je řezbář, který každé ráno přijíždí do centra Cannes na kole a vyřezává busty slavných herců a pak je prodává zájemcům. Nedaleko je také kašna a indiánská muzika. Stánek je rovnou nad pláží, nebýt zima, jistě by tam návštěvníci skočili rovnou po obchodním jednání. Takže spojení filmařů a božstev počasí je v Cannes velmi silné. 

Slováci a Češi na filmovém trhu

Naštěstí je dávno pryč doba devadesátých let, kdy na slovenský večírek skoro nikdo nepřišel. Na včerejší zahajovací párty slovensko-českého nebo česko-slovenského stánku bylo vidět slovenské producenty, ředitele festivalu v Trenčianských Teplicích i v Bratislavě, čepovalo se karpatské brandy, stánek je vyzdobeny fotografiemi z českých a slovenských filmů a hlavně tu bylo plno. To, že Slovensko zastupuje film Ďakujem, dobre od Mátyáse Priklera a že slovenská producentka Silvia Panáková byla vybraná do celoevropské akce Producers on the Move, to je nejviditelnější část slovenské přítomnosti v Cannes a určitě velký slovenský úspěch. 

Zatím nejlepší soutěžní film je kupodivu rodinný. Žádná politika, žádné petice, žádné protesty. Another Year (Další rok) režírovaný pomalu už nestorem britské kinematografie Mikem Leighem začíná v ordinaci u černé doktorky. Starší neurotická paní si stěžuje, že nemůže spát. Chce prášky. Její manžel prý pije. Pak se mezi řečí dozvíme, že ta paní je učitelka a pije ona. Žena, která nemůže spát, je smutný civilizační houslový klíč, který otevírá tento film. Po nespavé paní  sledujeme černošskou doktorku, přes ni se dostaneme k zajímavé, asi padesátileté ženě jménem Mary– ta pracuje na poliklinice v kanceláři.  Mary táhne na padesát, je hezká, ale nervózní po rozvodu a nesvá z toho, že ji ujíždí vlak. Vynikající herecky výkon Lesley Manville v roli Mary, asi nejlepší herecká kreace celého filmu. A přes Mary se dostaneme k psycholožce Gerri z téže polikliniky – a o ní a o jejím manželovi Tomovi, městském geologovi, je tento podivuhodný film. Gerri a Tom jsou lidé, kteří v dnešní době chybí. Slunní, optimističtí jedinci, kteří vystačí s málem a mají rádi druhé. Pořádají sešlosti, kam zvou lidi z práce. Chodí sem i Mary. Jezdí na zahrádku nebo hrát golf. I golf se v Leighově filmu hraje nějak lidsky, bez elektrovozíků, bez sběračů míčků a triček za tisíce. Film zahrnuje dobu od jara do zimy, kdy umírá žena Tomova bratra a kdy se trochu nešikovný syn Toma a Gerri – Joe žení. K nelibosti Mary, která zůstává sama.