|
HUPPERTOVÁ MEDZI KRITIKMI V CANNES |
HUPPERTOVÁ MEDZI KRITIKMI V CANNES |
Možná se to úplně obecně neví, ale ten “nejpravější” festival v Cannes se skládá jen ze dvou hlavních sekcí: Mezinárodní soutěže a sekce Určitý pohled. Kromě nich běží ještě speciální projekce a sekce pro mladé filmaře Cinefondation. Dohromady stovka filmů, vybraných z tisíců nabízených. Ale přece jen – Cannes, to jsou i dvě sekce, které fungují nezávisle na hlavním festivalu (Festival de Cannes), i když jsou s ním umělecky (ne manažersky) propojeny. Jmenují se Čtrnáctidenník režisérů (je to památka z doby, kdy festival trval čtrnáct dní) a sekce Týden kritiky. Člověk musí jít pár minut po bulváru La Croisette kolem živých soch, pádících obchodníků, hudebníků, kejklířů a promenujících dam se zlatými šperky, aby se dostal do kin, kde se uvádějí filmy téhle z menších programových sekcí. Ale i na ně padá hvězdný prach Cannes. Vzpomínám, že když měl v roce 1998 Oskar Reif svůj film Postel v Týdnu kritiky, platilo prostě to, že “byl s filmem v Cannes”. A i s Reifem dělali rozhovory v lehátcích na plážích a pouštěli je pak na obrazovkách Festivalového paláce.
Týden kritiky nemá k dispozici opulentní Festivalový palác ani dlouhý červený koberec. O filmech, které běží v téhle sekci, se nepíše tolik, jako o těch soutěžních. Kino Miramar pro cca 400 lidi je blízko pověstného canneského hotelu Carlton. Letos tu během festivalu běží 23 celovečerních a krátkých filmů – pro canneský festival je to tak akorát, Cannes nejsou festival, který si libuje v množství uvedených filmů jako Berlinale. Dřív byl Týden kritiky okrajová sekce. Koho by konečně zajímalo, co vyberou filmoví kritici, ne? V předsálí se dokonce rozdávaly sendviče jako lákadlo pro unavené filmové novináře a obchodníky. Tenhle čas skončil. Týden kritiky má dnes šmrnc, najel také na záři světových premiér, na překvapivé filmy, které před uvedením na festivalu nikdo nezná. I tady si místo uměleckých experimentů razí cestu filmy horce aktuální, třeba o válce v Afghánistánu nebo o situaci ve Vietnamu.
|
Nezkrotná žena u realitní firmy – Text môže obsahovať spoilery
Film s názvem Copacabana (režie Marc Fitoussi) je o nezodpovědné a nestálé ženě, která válčí se svou dcerou i se životem. Hlavní roli téhle provokatérky hraje Isabelle Huppertová. Film přišla do kina Miramar osobně uvést. V krátké černé bundě a úzkých černých kalhotách. Žádný dekolt, žádná velká gesta. Drobná žena, ročník 1953, která ani nevypadá na evropskou star s devadesáti filmy za sebou. Ve filmu Copacabana ale zvládne tolik gest, posunků a hereckých fines, že dodává nepříliš nápadnému filmu uměleckou váhu. Hraje padesátiletou ženu jménem Babou, která nemá práci ani peníze. A má dceru, vysokoškolačku, která si raději vydělává jako číšnice v baru než by šla prosit za mámou. Muže ztratila Babou neznámo kde, pokud ho vůbec někdy měla. Dcera jednou za mámou přijde a oznámí, že se vdává. Nechce vlát životem jako její matka.
V matce se něco hne. Chtěla by Esmeraldě dát nějaký dárek, nějaké věno. A tak si najde práci jako agentka firmy pronajímající byty v belgickém Oostende. Představte si velký blok takových lepších paneláků hned vedle výpadovky, výhled na přístav a věčně opuštěnou restauraci s několika druhy belgického piva. Manažerka firmy dá pěti agentům těžký úkol: přilákat co nejvíc turistů a vylíčit jim tenhle panelový zázrak v co nejlepších barvách. Jako něco, co ještě neviděli. Babou se však firemními triky nedá zmást. Klienty nahání naprosto nestylově, loví před nimi vizitku v kapse, poskakuje, kroutí se, vypráví příběhy a jednomu manželskému párku dokonce prozradí: “Heleďte, teď vás budou přesvědčovat s úsměvem, ale pak vás kopnou do zadku.” Výsledek je překvapivý. Babou má z pěti agentů nejlepší výsledky. Agenti, kteří pracují přesně podle firemních příruček, zůstávají v šoku.
|
A na konci filmu jsem pochopil, proč před představením tančily před kinem Miramar dvě dívky v šatech z pavích per a bavily lidi čekající ve frontě už hodinu před začátkem. Babou si u realitky vydělá tisícovku a z ní pořídí brazilské tanečnice na svatbu své dcery. Babou má totiž Brazílii ráda. Věci tam nejsou tak vojensky urovnané jako v Evropě. A jak příběh skončí? Napadlo vás, že tahle nevázaná žena nakonec zakotvi u realitní firmy? Ne, neprozradím. Film může přece běžet na nějakém z našich festivalů, možná i v distribuci… Nemá se prozrazovat závěr. Chci však říct: herecký koncert téhle drobné ženy, připomínající gesty a výrazem českou Aňu Geislerovou, je úžasný. Měl jsem z ní pocit, že i v civilním životě nemá Huppertová ráda bariéry vytvářené firemní kulturou, suché úředníky a že se ráda vzepře tomu, co ji svírá. Filmy, které napoví něco o tom, jaký může být jejich herec v civilu, mají něco do sebe. Osobně mě film na rekreaci v belgickém Oostende nepřiláká. Ani na obchod s byty. Ale na další film s Huppertovou půjdu určitě.
Radovan Holub, Cannes
