|
PRIKLER, LOACH A BOUCHAREB |
PRIKLER, LOACH A BOUCHAREB |
Text môže obsahovať spoilery
Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, se rozhoduje o cenách v programové sekci Cinéfondation. Pokud jsem mohl hodnotit aspoň podle části filmů v téhle sekci, patří film Mátyáse Priklera a scénáristy Marka Leščáka Ďakujem, dobre k tomu, co má v Cannes velkou šanci zaujmout. Sekce Cinéfondation je věnovaná filmům nastupující generace filmařů – filmům z filmových škol. Loni ji vyhrála Zuzana Špidlová z Česka s filmem Bába. V pátek odpoledne uvedl Priklerův film před plným Buňuelovým sálem kurátor sekce Joel Chapron. Prikler byl osobně přítomen, stál v bílé košili a modrých džínech na stejném místě, kde před třemi lety vysvětlovat AlGore v černém obleku svou teorii o oteplování planety. Staří v nahé podobě, brutální chování syna (Attila Mokos) k nemohoucímu otci (Béla Várady), blok bytovek, ve kterých zatéká shnilými okny, to všechno jsou reálie, které v Cannes hrají na silnou strunu. Podobný vzkaz o cynismu dětí vůči rodičům zazněl v rumunském filmu Smrt pana Lazarescu. Ve Francii není zvykem zobrazovat tyhle věci tak tvrdě. Ne že by tu nebyly. Jsou tu, dokonce přímo v Cannes. Jsou tu exkluzivní léčebny dlouhodobě nemocných, kde staří a hodně nemocní lidé končí svůj život na hypnoticích. Není ale zvykem o tom takhle otevřeně mluvit a pochybuju, že by do takové léčebny pustili natáčet štáb filmařů. A ještě něco: Priklerův film perfektně zapadl do celé řady letošních profilových filmů o stárnutí (Poezie, Adrien Pál, Další rok, nový Woody Allen).
|
Nápad spojit jeden z posledních rozhovorů starých manželů s televizním projevem premiéra Fica je z rodu kontrastů ve Smrti pana Lazarescu. Právě tenhle nápad patří k nejsilnějším momentům filmu. Ostrý střih, smrt, osamění. “Dávám mu tri mesiace,” říká syn. Pozůstalí, kteří se možná poprvé a naposledy sešli, dostanou výhružné poselství rovnou z nebe, když je jakýsi reklamní filmař na lodní restauraci (možná to byl nový talent slovenské kinematografie, nevím) pošle “do piči”. A Dunaj plyne. Jenže není místo na lyriku. “Zabudne na plyn a sme v riti,” má starost syn. A poslední společný výlet. Zas trochu lyriky. Zeleň. Děda se usmívá. Ale nejde o cestu do přírody. Syn zastaví před nemocnicí. A lyrika končí střihem natvrdo. “Podte dedko, my vám dáme injekciu,” přesvědčuje konsternovaného staříka sestřička, aby vylezl z auta. Přece jen jsme na Slovensku a luxusní manýry luxusního canneského penzionu pro staré se tu ještě nenosí. Ale právě tady tomu rozumějí! Problémy starých lidí jsou podobné. I když tady si mnohem častěji staří buď hrají na mladé nebo jim posluhují mladé ženy z východní Evropy. Ale princip je stejný. “Kam s ním,” dalo by se říct. Jasné, přesné, dobře vyjádřené poselství. A tečka. Klobouk dolů před takovým filmem. Pedagogické vedení: Stanislav Párnický a Igor Vrabec. Pedagogové, kteří vědí, že někdy je třeba říct věci tvrdě, abychom si je uvědomili.
|
Pátek byl v Cannes vůbec výjimečný. Běží poslední soutěžní filmy, vypjaté politické. Kontrola diváků před ranním představením nového filmu alžírsko-francouzského režiséra Rasida Bouchareba Mimo zákon (koprodukce Alžír, Francie, Belgie, Tunis) probíhá zvlášť pečlivě. Do akce je nasazena navíc černě oděná ochranka. Prohlížení tašek a batůžků je mnohem pečlivější, včetně toho, čemu jsme na vojně říkali “prehrabávanie”. Film je totiž oslavou alžírského osvobozeneckého hnutí v padesátých letech. Tři bratři, Messaoud, zocelený v bojích v Indočíně, fanatický vlastenec Abdelkader a majitel kabaretu Said se sejdou na vlastenecké misi. Bojuje se pod falešnými jmény v ilegalitě, infiltruje se francouzská policie, vyhazují do povětří auta buržoazie, protože “pokrok, to je jedině boj”. Film končí frenetickou demonstrací Alžířanů za nezávislost na Francii. Tady vidí Bouchareb začátky fanatického islamismu a moderního terorismu.
|
Druhý vysloveně politický film se jmenuje Route Irish podle silnice spojující letiště v Bagdadu a “Zelenou zónu”. Tato silnice je považovaná za nejnebezpečnější komunikaci na světě. Hlavní postava – bijec Fergus je muž, který bojoval v Iráku jako člen speciálních jednotek a později pro soukromou bezpečnostní firmu. Jeho nejlepší kamarád byl Frankie, který zemřel právě na Route Irish. A Fergus chce vyzkoumat, proč. Oficiální verzi nevěří. Dostane se k iráckému mobilnímu telefonu, který ukazuje, jak bezpečnostní firma pana Haynese zmasakrovala taxík s běžnými Iráčany a k tomu dvě přihlížející děti. A všechno to viděl právě Frankie a stálo ho to život. Loach podle svého zvyku kritizuje “stále víc zprivatizovanou” válku v Iráku, válku, ve které nejde podle jeho názoru o záchranu země, ale o peníze soukromých firem. Loach natáčel film v Liverpoolu a v Jordánsku. Tam, kde točila Kathryn Bigelow Smrt číhá všude. Cannes tedy končí politicky a na vlnách kritiky mocných, což se tu bere jako správná věc.
Radovan Holub, Cannes
