DETI MAJÚ STAROSTI: REPORTÁŽ MFF ZLÍN

„Odpusť mi, že jsem ti zkazil život,“ říká patnáctiletý Sebbe ve švédko-finském soutěžním filmu Sebbe v režii Babaka Najafiho, švédského režiséra a scenáristy íránského původu.  Plavovlasý, nenápadný a tichý kluk Sebastian (Sebbe) žije v malém bytečku s matkou. Je pořád nějak na okraji. Do žádného kolektivu nedokáže zapadnout. Ve škole ho považují za „pitomýho homouše“.  Matku má přes všechny její extravagance rád a zásadně nikomu neodporuje. Neodporuje ani spolužákům, kteří ho často mlátí.  Sebbeho matka se živí jako kolportérka novin, pracuje v noci, nemůže ani jít do školy, když ji tam chce třídní učitelka zavolat. Jeden ze smutných, ale výstižných filmů letošního festivalu. Syrový, dobře a nekompromisně natočený film o zadních stránkách rozpadu rodiny. „Filmy jsou dnes hodně smutné, s tím těžko něco uděláme, náš festival jen odráží trend doby,“ říká umělecký ředitel festivalu Petr Koliha.
         
Lepší kůň nežli otec

Děti z filmů letošního jubilejního Zlína mají prostě starosti. Nejsou to už děti, které podrží rodinu, milují zvířata a žijí v souladu s přírodou. Děti dnešních filmů jsou poznamenány urbánní krajinou a postindustriální dobou, betonovými kvádry a nedostatkem peněz. Mají problémy s rostoucí izolovaností v rodině, s rozvody rodičů, se samotou. Mají desítky virtuálních kamarádů na internetových chatech, ale nemají s kým si popovídat a komu se svěřit. V dalším soutěžním filmu Poslední léto v Boyitě (režie Julia Solomonoff, Argentina) odjíždí třináctiletá Jorgelina se svým rozvedeným otcem na venkovskou usedlost. Setkává se tu s Mariem, s nímž si v dětství hrávala a kterého má ráda jako kluka.  Mario má rád koně a  nemá nikoho jiného než je. Je totiž transsexuál a  neví, co s tím dělat. A neví to ani jeho matka ani otec. Typický argentinský minimalistický film, natočený úsporně a věnující velkou plochu všednímu  dni. Další soutěžní film Ozvěny duhy je z Hongkongu (režie Alex Law).  Jeho hrdinou je osmiletý kluk zvaný Ušoun. Příběh Ušouna se sice odehrává v šedesátých letech (patrně proto, že story filmu by nebyla možná v době mobilů), ale je zrovna tak smutný jako příběhy filmů o současných dětech.  Ušounovi v průběhu filmu umírá bratr, nadějný běžec a student, milovník angličtiny. Netoliko na tom. Přijde i tajfun a smete obuvnický krámek Ušounova otce. Melodram, na jehož konci se objeví dvojitá duha jako naděje na lepší příští. Všechny tři filmy – Sebbe, Poslední léto v Boyitě a Ozveny duhy běžely v Mezinárodní soutěži hraných filmů pro mládež.
          
Děti před pubertou se ještě dovedou radovat

Pro nadějnější snímky bylo třeba jít o stupeň níž – do soutěžní sekce Mezinárodní soutěž hraných filmů pro děti. Tady běžel například německý film Krokodýlové. Je to dobrodružný film o zhruba desetiletých klucích o bojové partě, která má svou skrýš na stromě, ale potom, co jejich hide out objeví zlí motorkáři, přestěhují se do staré fabriky. Skupina Krokodýlů nakonec s pomocí kluka jejich věku – invalidy na vozíku, usvědčí motorkáře ze zlodějiny. Film se odehrává v postindustriálním Dortmundu a v jeho okolí. Je to typický film z krajiny, kde na místě starých továren vznikla nová městská centra a obchody. Soudě podle reakcí dětí přímo v kině,  umí režisér Christian Ditter s generací školních dětí komunikovat. Jeden z Krokodýlů bydlí v řadové vilce jaké známe z německých předměstí.  Je to taková ta vilka s pěknou kuchyňskou linkou, drtičem odpadků a zimní zahradou. „To je ale hezkej barák,“ komentuje asi desetiletá dívka vedle mě. Dívka ustavičně žmoulá kukuřici, ale na děj je zjevně soustředěna. Fungují také například místa, ve kterých kluci  mluví o svých oblíbených filmech jako je Smrtonosná past – Die Hard. Film s Brucem Willisem, který na svém festivalu v Drvengradu pohřbil Emir Kusturica, se stává ve Zlíně zdrojem oživení v sále. „Smrtonosná past,“ překládá tlumočnice filmu přímo do sálu (většina filmů měla elektronické titulky, ale část jich byla překládána do mikrofonu). „Smrtonosná zbraň,  přece,“ brání se desetiletá dívka vedle mě. „Smrtonosná past, šprtko,“ napomíná ji její sousedka a sahá do pytlíku s kukuřicí.  Šprtka má možná ve škole dobré známky, ale název kultovního amerického filmu spletla, což je minus. O další veselí se postará různorodá elektronika, kterou parta motorkářů krade v  obchodech po Dortmundu a pak je schovává ve staré fabrice. „Hele plazma,“ reaguje holka vedle mě na kontraband televizorů. Je vidět, že různé druhy a formáty domácí elektroniky děti znají odpředu dozadu. Pak je ale scéna, při níž mlčí všichni napětím. Jde o vrchol filmu -  honičku vozíčkáře a motorkářů na pěší zóně v Dortmundu.
             
Václav Vorlíček na velkorysé party

O mnoho radostnější byly různé party a recepce festivalu. Ze smrákajících se sálů vyvedl obecenstvo například režisér a král dětských pohádek Václav Vorlíček, jubilant, který ve Zlíně oslavil osmdesátku. Vorlíček chce letos dokončit léta chystané pokračování  Dívky na koštěti s titulem Saxana: Veletrh strašidel. Hraná část je už natočena a letos budou dokončeny triky ve 3D animaci. „Na půl metru vysokého trpaslíka starého šest set let prostě nemám herce,“ řekl Vorlíček festivalovému deníku. Film točí Vorlíček opět koprodukčně. Pamatuji, jak Vorlíčkovy koprodukce byly trnem v oku mnohým jeho filmařským kolegům z Barrandova v osmdesátých letech, v době, kdy jsme si ještě záviděli. Své pohádky totiž točil s německými koproducenty, ti za Vorlíčkem jezdili až na Barrandov, zatímco režiséři českých socialistických selanek nikdy žádného koproducenta nenašli. Otázka je, jestli ho vůbec potřebovali. Jednou jsem na nějakém barrandovském jednání kvitoval, že Vorlíček je schopen získat zájem Západu a přivézt na Barrandov koproducenty. Vorlíčkovi se moje poznámka patrně líbila. O pár dní později jsem čekal v chumlu lidí před filmovým studiem na autobus dolů do města. Najednou se otevřela závora a z nitra ateliérů vyjelo nějaké na tu dobu pěkné auto, myslím renault. Byl to režisér Vorlíček. Švenknul po chumlu lidí a pak ukazováčkem namířil na mě a ukazováčkem mě posadil do svého auta. Od té doby jsem si to vorlíčkovské gesto s pomocí ukazováku zopakoval mnohokrát na stopařích. Vždycky si vyberu toho, který se mi líbí nejvíc, ukážu na něj a pak ho skrčeným prstem pozvu do auta. A taky – jakmile uvidím stopaře, vzpomenu si na Vorlíčka. Vorlíček je pro mě od té doby spojen se stopem. Na party sponzora festivalu – uherskohradišťského holdingu Synot, se objevila celá řada českých režisérů, například  Václav Vorlíček, Vojtěch Jasný nebo Jiří Strach. Vorlíček vypadal jako za mlada, jen se opíral o hůlčičku. Recepce byly příjemným vytržením ze zajetí betonových měst a problémů společnosti blahobytu, v níž se – aspoň podle filmů soudě – mnohým lidem vůbec nedaří dobře.
          
Od Mefista po Shreka

Ještě jednu zajímavost měl letošní  Zlín, kromě toho, že opět velkoryse a ve spojení s místní Univerzitou Tomáše Bati  uspořádal jediný český festival, který je vytvářen cíleně pro děti a mládež. Sedm mezinárodních porot a  pět soutěžních programů. Nejrozsáhlejší byla informativní sekce, která vzala pod své křídla jak Mefista od Istvána Szabó z roku 1981, tak zbrusu nového Shreka: Zvonec a konec. A v tradičním velkém kině byla pastva pro oči podívat se na klasické 70 mm filmy, například skoro padesát let starého Lawrence z Arábie nebo na Neúplatné se Seanem Connerym  a Kevinem Costnerem. Na festivalovém plakátu mával návštěvníkům festivalu  Tomáš z filmu Věry Šimkové-Plívové Páni kluci, kultovního filmu, natočeného  v roce 1975. Film běžel v rámci Dní české a slovenské kinematografie. Z československých filmů tu byla uvedena například Pieseň o sivom holubovi, kterou Stanislav Barabáš natočil v roce 1961, Kristove roky Juraje Jakubiska (1967), Ružové sny Dušana Hanáka (1976), Slané cukríky Evy Štefankovičové z roku 1981, Sojky v hlave Juraje Lihosita (1983). V rámci padesátého výročí festivalu běžely vítězné filmy festivalu  v sekci „Festival slaví 50 let“.  Člověk si uvědomil, že ve Zlíně (Gottwaldově) zvítězil třeba Jirešův film …a pozdravuji vlaštovky (1972) nebo Vlak do stanice Nebe v režii Karla Kachyni (1972). V roce 1984 tu zvítězil Miloslav Luther s pohádkou Král Drozdia brada a o tři roky později Zdeněk Troška s pohádkou O pricezně Jasněnce a létajícím ševci s Janem Potměšilem. Prostě filmy, které nijak nezastárly. Své místo měl v programu festivalu filmový kouzelník Karel Zeman.  A také  Zdeněk Svěrák, který chodil po městě bez festivalové limuzíny svým typickým rozhodným krokem a dostal tu uznání za tvůrčí přínos ve filmové tvorbě pro děti a mládež.  Byly i noční filmy, připomínající Midnight Madness torontského festivalu. A do programu byla zařazena i zvláštní sekce – japonské anime. Festival ve Zlíně potvrdil, že má za sebou publikum, sponzory i dobré nápady a je ve své padesátce druhý nejdůležitější na trhu českých festivalů – hned po MFF Karlovy Vary.

Radovan Holub, Zlín