KARLOVARSKÉ VUVUZELY

Letošní festival mně trochu připomenul mistrovství světa ve fotbale. Velké nasazení, hodně dobrých filmů, také některá nudnější utkání. A všudypřítomný hluk hardrockové hudby ze stanů okolo hlavního festivalového centra – hotelu Thermal, kde se žilo a  hrálo až do rána. Nic proti tomu, ale řev festivalových rockových  „vuvuzel“,  dýdžejů  a hudebních performerů  někdy přehlušoval  i estetický zážitek z filmů, ba dokonce i příjezd hvězd jako byl Nikita Michalkov, Jude Law nebo Scott Cooper. Domnívám se, že i na velikém festivalu jsou chvíle, kdy má být klid.

Karlovarský festival zůstal hravý a  experimentující.  Je tu pořád příchuť happeningu, patrná v to, jak umělecká ředitelka Eva Zaoralová se svým týmem kombinuje výběr filmů,  je moderováno uvádění filmů, jak skupina redaktorů píše Festivalový deník.  Samo město je zcela zvláštní happening.  Jak podotkl prezident festivalu Jiří Bartoška, nikdo neví, co by se stalo, kdyby někdo hodil do výtahové šachty Thermalu hadr s hořlavinou pár dní před začátkem festivalu. Náš největší festival se totiž odehrává ve městě, které není zas až tak úplně pochopitelné. V exkluzivních obchodech se tu prodávají značkové oděvy Diesel, na kolonádě chodí Rusové ověšení zlatem, ale potraviny prodávají většinou Vietnamci. Česká prodejna s nápisem „Jednota v Toužimi“ je uzavřená. A nejen ona. Nově vybudované, nádherné hotely v okolí pravoslavného kostela vypadají jako nejluxusnější objekty v Monte Carlu, ale uvnitř je vesměs prázdno, jedno, dvě auta, v oknech se nesvítí. Funguje jen ostraha. Anglikánský kostel sv.Tomáše pod Jelením skokem chátrá dál. 

Kolonáda je živá a pulzující, ale pár kroků nad ní jsou nově opravené, ale prázdné budovy, o kterých nikdo neví, co s nimi bude. Souhlasím s Bartoškou, že je obtížné odhadnout další cestu našeho největšího lázeňského města. Pokud se festival pohybuje v řádu desítek miliónů, tam nahoře kolem  exkluzivních hotelů  Imperial nebo Moskevský dvůr jde o miliardy. Kdo je má v rukou? A co s nimi bude dělat? Co se v Karlových Varech vlastně děje? Myslím, že to neví ani zastupitelé města.
          
Publikum je festivalu věrné

Baťůžkáři opět naplnili prostory kolem i uvnitř Thermalu, stáli ve frontách na lístky, odpočívali na zemi a myli se v říčce Teplá. V sedm ráno se snažili tisíce diváků najednou  rezervovat lístek pomocí SMS zpráv, ale to šlo jen přibližně deset vteřin!  Pak už byly rezervace plné a nezbývalo než jít čekat před kino hodinu před začátkem filmu. Kupodivu – mladí diváci zůstal přes nával na filmy  festivalu věrní.  Mezi návštěvníky byly populárnější  ty filmy , které běžely v různých mimosoutěžních sekcích a o kterých se psalo například v souvislosti s festivalem v Cannes než  dvanáct dosud neznámých  soutěžních filmů – ty hodnotila sedmičlenná porota, ve které zasedl mj. český režisér Bohdan Sláma, srbská herečka Mirjana Karanovič  nebo australský spisovatel, filmový kritik a dlouholetý ředitel filmového festivalu v Sydney David Stratton. Bylo prodáno 126 000 lístků do kin, akreditováno přes 11 000 účastníků (diváků, kteří si kupují tzv. festivalové pasy), 765 filmových profesionálů (režisérů, herců, producentů, obchodníků) a 600 novinářů.  Český film Jiřího Vejdělka Ženy v pokušení získal na festivalu  milióntého diváka, čímž se stal dalším českým filmovým hitem srovnatelným s Menzelovým filmem Obsluhoval jsem anglického krále nebo s komedií Líbáš jako bůh.  Tahle čísla dohromady znamenají docela dobrý bzukot.
        
Králík na recepci

Bzučelo to i na recepcích. Jejich oblíbeným místem byla restaurace Malé Versailles nad pravoslavným kostelem, Poštovní dvůr za hotelem Richmond a také přímo Vřídelní kolonáda. Tady si ohradila prostor pro svůj  večírek Česká televize –  hned vedle stříkalo to nejsilnější  karlovarské vřídlo.  Na televizní party  se objevilo docela dost známých hostů, například herečka a moderátorka Halina Pawlowská spolu s olympijskou vítězkou Kateřinou Neumannovou. Sportovkyně přišla sama, bez své sedmileté dcery. Měl jsem možnost si s ní trochu popovídat o tom, jak na konci roku 2006 trénovala se skupinou běžkařů s ústním povolením ředitele správy Národního parku Šumava Aloise Pavlíčka (v posledních  parlamentních volbách v Česku kandidoval za Stranu Zelených, která nakonec bídně propadla).  Neumannová trénovala v „klidové“ části Národního parku Šumava za Březníkem a údajně tím rušila tetřevy. Později se ukázalo, že klidová území  byla v Národním parku Šumava zřízena nelegálně, ale to už se celý mediální stroj  s „Neumannovou rušící tetřevy“ rozjel naplno  a nebylo ho možné zastavit. Jako svědek tehdejších událostí jsem lyžařku v Karlových Varech  ujistil, že nešlo o tetřevy,  jako o to, získat bytelný argument k odstranění tehdejšího ekologického ředitele Pavlíčka, který byl pro skupinu radikálů tlačících se do vedení národního parku málo zelený a málo radikální a příliš váhal se zavedením bezzásahového režimu na 30% šumavského parku bez souhlasu obcí a obyvatel.  To se podařilo až jeho nástupci, na kterého podaly obce kvůli tomu správní žalobu.  
        
Na večírku ČT jsem zažil víc dobrých situací. Například moderátorka úvodního proslovu mj. řekla, že poplatek za použití WC ve Vřídelní kolonádě ve výši 8 Kč se má platit rovnou generálnímu řediteli Jiřímu Janečkovi. Těm, kterým se pak chtělo na WC, přešlapovali a hledali pana generálního. Ukázalo se, že šlo jen o vtip. I další vtipy se podařily. Povídal jsem zrovna si s televizním a rozhlasovým moderátorem Petrem Jančaříkem a jeho ženou. „Hele, nevíš, jestli je tu Králík?“ zeptal se mně známý plzeňský moderátor. „No jasně, viděl jsem ho včera v Thermalu,“ odpovídám. „Fakt, oni jsou tu Králíci?“ ptá se udiveně Jančařík. „No jsou, vždyť jsem Králíka na vlastní oči viděl!“ „To se divím, já ho neviděl!  Hele, kdy přijeli, já o tom vůbec nevím,“ sonduje Jančařík. „Nevím, kdy, ale jsou tady, včera jsem s ním mluvil.“  „Tak on je tu taky  ten náš Králík!“ podivil se Jančařík. V tu chvíli se vedle nás ozvalo:  „Tady jsem.“  A stál vedle nás  jako kdyby vyrostl ze země sám  Jiří Králík, ředitel filmového festivalu Cinema Mundi a bývalý  ředitel Letní filmové školy a festivalu Nad řekou v Písku. „Tak tady máš Králíka,“ hlásil jsem hrdě Jančaříkovi. Ale ten byl zjevně zaskočen:  „Ježišmarjá, já myslel  jinýho Králíka, toho našeho společnýho známýho  z Plzně, co prodává lyže, Standu Krále!“
           
A byly i jiné večírky. Třeba tradiční slovenský na terase hotelu Thermal. Viděl jsem tu generálního ředitele Slovenského filmového ústavu Petera Dubeckého, ředitelku Národního kinematografického centra Sašu Strelkovou nebo ředitele ArtFilmFestu Trenčianske Teplice Petera Nágela. Ten byl letos dokonce v mezinárodní porotě  statutární poroty programové sekce Na východ od Západu (hlavní cenu tahle porota dala rumunskému filmu Aurora). Na slovenské party byl i režisér Vlado Balko. Jeho Pokoj v duši  je jedním z mezinárodně nejúspěšnějších slovenských filmů poslední doby. Slovenský filmový ústav držel ochrannou ruku nad letošní retrospektivou slovenského režiséra a herce Palo Bielika (v roce 1959 natočil například film Kapitán Dabač, na který jsem jako se snažil jako malé dítě dostat  navzdory zákazu, o tři roky později  natočil  Jánošíka a v roce 1966 film Majster kat).
        
Hity publika
       
Samozřejmě byly večírky sponzorů, tradiční Media Party a večírek European Film Promotion, úspěšné evropské organizace, která na MFF Karlovy Vary uvádí oblíbenou sekci Dny kritiků Variety: Evropa nyní!  Mezi deseti nejoblíbenějšími filmy festivalu byly tři právě z téhle sekce, což je co říct.   Byl to francouzský film Ježek (režie Mona Achache), německý filmový hit Vždy připraven (Markus Goller) a britský film To nejdůležitější   (Bruce Webb).  V  prestižní sekci  Variety byl letos český film – hořká komedii Muži v říji od nonkonformního režiséra Roberta Sedláčka – o tom už jsem pro kinemu psal.  
         
Ježek vypráví podivuhodný příběh jedenáctileté dívky Palomy z Paříže. Dívka sice žije obklopena luxusem, ale trpí tzv. komplexem akvária. Připadá si jako akvarijní rybka a dospělé považuje za   „mouchy narážející na sklo“.  Šestnáctého června  se Paloma rozhodne,  že za 165 dní spáchá sebevraždu. Ale ještě předtím chce natočit film o absurditě věcí. Točí svého úspěšného otce – manažera, svou matku, užívající antidepresiva  i svou sestru , pro kterou je život boj a v něm je třeba především zničit druhé. Úspěšní lidé se usmívají, ale pod úsměvem je nervozita,  nedostatek snů a možná i zlo.  Malá Paloma přemýšlí o docela vážných věcech: „Proč mají dospělí problém se smrtí, když je to něco tak obvyklého?“ ptá se sama sebe – ve filmu je vnitřní monolog velmi častým výrazovým prostředkem.  Do přípravy dívčina posledního filmu ale vstoupí nepříjemná domovnice Michele.  A také nový nájemník v domě – Japonec  jménem Kakuro Ozu. Japonec  si oblíbí právě domovnici, vidí v ní něco víc než jen uklízečku a pomocnici těch, kdo mají peníze. Dokonce ji pozve na večeři. „Byla jsem vždycky bezvýznamná,“ říká na večeři  domovnice, která není zvyklá obelhávat sama sebe jako mnozí jiní.  Už už to vypadá na pokračování romantického románku o služce a jejím bohatém  dobrodinci, ale všechno bere obrat. Smrtí vykupuje Michele život Palomy. A dívka říká: „Co jsi dělala v okamžiku smrti? Byla jsi připravena milovat.“ Domovnice je ježek – na povrchu má ostny, bodá, ale uvnitř je měkká a teplá. Lidská. „Všichni jsme ježci,“ říká se ve filmu Ježek.
         
Další film Dnů kritiků Variety, který se stal jedním z nejoblíbenějších filmů festivalu, je německý film Vždy připraven -  s jedním a půl miliónem diváků nejúspěšnější film německých kin v roce 2009. Je to film o dvojici naivních mladíků z východního Německa. Kluci se po pádu zdi vydávají na cestu napříč Amerikou, aniž by mluvili anglicky. U pasové kontroly v Americe prohlásí, že jsou komunisti a hned jdou jako podezřelí cestující na screening.  Diváci ve festivalových kinech  (i když mnozí z nich se narodili až po pádu zdi) se dobrodružství dvou enderáků  upřímně smáli.  Britský film To nejdůležitější je o patnáctiletém chlapci, který trpí nevyléčitelnou srdeční chorobou a většinu času tráví v nemocnici  – a ještě než umře, rád by zjistil, jaké to je vyspat se s holkou. Skvěle natočené komediální drama se silnou lidskou notou – to je asi hlavní důvod, proč si diváci film tak oblíbili. Uvedení filmů vybraných několika kritiky mezinárodního filmového časopisu Variety zastřešila z peněz MEDIA programu Evropské unie organizace European Film Promotion. Stejná organizace,  která na Berlinale uvádí mladé talentované  herce (Shooting Stars),  v Cannes mladé talentované producenty (Producers on the Move) a na MFF v San Sebastianu nadějné mladé distributory (European Distributors: Up Next!).
       
Moskytiéra a ti druzí
       
O vítězném filmu festivalu – španělské Moskytiéře jsme pro čtenáře kinemy psal už dvakrát v průběhu festivalu. Film natočil v Barceloně  režisér Augustí Vila a hraje v něm hodně populární španělský herec Eduard Fernández. A tak na tomhle místě bych rád zdůraznil, že jde o další důležitý film o  -náctiletém hrdinovi  (letos bylo takových filmů opravdu mnoho!). O klukovi jménem Luis,  který se dívá skrz prsty na své rodiče, jeho matka bere sedativa, otec na něho žárlí, protože matka mu věnuje příliš mnoho pozornosti. Chlapec je jemná duše, má rád kočky a psy.  Oba rodiče mají  v průběhu filmu mimomanželský vztah, matka dokonce se  spolužákem svého syna. Film je v určitých momentech hodně odvážný. Například ve chvíli, kdy Luisova matka Alicia masturbuje a  pes jí olizuje vlhké místo mezi nohama nebo když pes líže odhozený prezervativ po aktu mezi Alicií a mladičkým Sergim. Vůbec vztah zralé ženy a školáka je podivuhodný.  „Jsem tvá kurva,“ říká mu Alicia. A chlapec ji přestává obdivovat. Ponižuje ji. I v lechtivých  momentech je obsažena síla touhy,  nenaplněnost a neschopnost lidí  žít pospolu. 
        
Druhou hlavní cenu – Zvláštní cenu poroty – získal Jan Svěrák za svůj nový film Kuky se vrací a na tomhle místě nemůžu o filmu psát, protože jsem ho v Karlových Varech neměl možnost vidět. Film ověnčený Cenou za režii je chorvatsko-srbsko-slovinský Zůstane to mezi námi (režie Rajko Grlič) – opět s nevázanými sexuální eskapádami několika hlavních postav, ale bez filozofického podtónu, jaký má Moskytiéra.
        
Filmy, o kterých se mluvilo
         
Teď jen  letem světem po dalších sekcích: V hlavní sekci mimo soutěž běžel americký film Manažeři o třech zaměstnancích bostonské dopravní firmy GTX, kteří jsou jednoho dne propuštěni. Jeden z nich se dokonce dostane jako manuální dělník na stavbu.  V sekci dokumentárních filmů se hodně mluvilo o švédském filmu Familia a o českém filmu Katka. První film ve své sekci zvítězil. Pojednává o chudé peruánské rodině. Katka je celovečerní dokument,  sledující od roku 1996 narkomanku Katku. Těžiště filmu je v roce 2007, kdy Katka porodí, ale dítě je jí odebráno, protože nešťastná  narkomanka  nedokáže absolvovat odvykací kúru. Katka i její přítel nechali režisérku pracovat i ve velmi ošemetných a soukromých situacích. A to dává  dokumentu Heleny Třeštíkové sílu. V sekci Na východ od Západu zaujal publikum rumunský film Aurora a německý Albánec. Aurora nakonec ve své sekci zvítězila, ale její přijetí bylo různé a protikladné – mnoho diváků považovalo tento tříhodinový, přesně vymyšlený opus za „absolutní blbost“.  Tady se ukazuje, že jinak přijímá film esteticky zušlechtěný divák a jinak běžný audiovizuální konzument. V sekci Fórum nezávislých zaujal – aspoň mě – český film Dvojka o dvou mladých lidech, kteří jedou léčit svůj vztah do Dánska, ale do hry vstoupí podivný mladý kluk, Čech, který v Dánsku cestuje a krade. V sekci Otevřené oči běžel  vynikající francouzský film O bozích a lidech – film, který bodoval letos v Cannes nebo Říjen, skvělý minimalistický film o mlčenlivém peruánském zastavárníkovi. Korejská Poezie (premiérovaná také v Cannes) se stala velmi sledovaným  filmem letošních Karlových Varů.  Svědčí to o tom, že nejen střílečky a napínáky zajímají publikum, ale i lyrický film o staré paní, která  se snaží vychovávat vnuka  a naučit se  psát poezii. V Horizontech  běžela celá řada filmů, ověnčených v Torontu, Berlíně nebo v Cannes – například Chloe od Atoma Egoyana,  Popogrebského film Jak jsem dopadl tohle léto nebo Lurdy se Sylvií Testudovou v hlavní roli.
        
A nakonec vítězný divácký film – dánský snímek  Veteráni. Veteráni byli uvedeni  v sekci Jiný pohled zrovna tak jako výborný australský thriller Red Hill – ten je mezi cca dvaceti filmy, s kterými se po Karlových Varech aktuálně uvažuje pro českou distribuci. Navzdory hluku rockových vuvuzel  byly v letošních Karlových Varech výrazné filmy, které se  zapíší do historie festivalu. Filmy tiché, lidské a nutící k zamyšlení. Konec konců je každý filmový festival poctou tichosti kina, v němž je divák s druhými diváky i sám se svým filmem.

                                                  
Radovan Holub, Karlovy Vary