INDICKÝ REŽISÉR VEDEL, ŽE ČÍŇANIA MAJÚ RADI DRAKY

Prasadův film Drak (The Kite) běžel v programové sekci Mezinárodní fórum mladého filmu, tedy ve stejné sekci jako slovenský Dom nebo český Nesvatbov. Takový legendární německý režisér Wim Wenders se svým novým 3D art filmem Pina o slavné německé tanečnici a choreografce  Pině Bausch (zemřela předčasně v roce 2009 a film jí Wenders věnoval) a o jejím tanečním divadle ve Wuppertalu má reklamu na každém kroku. Indický režisér se rozhodl udělat si reklamu sám. Dal si nudle, vzal štos letáků s obrázky ze svého filmu a obcházel lidi na nudlích. Všichni mu slíbili, že na film přijdou. Kvůli drakům.

Film pojednává ve zvláštní směsi mezi fikcí a dokumentem o tom, jak se připravuje každoroční velké pouštění draků. Celkem čtyři milióny draků pouští do nebe 14. ledna obyvatelé indického města, draci se mnohdy zachytí v četných drátech elektrického vedení a kluci z ulice je pak sundávají. Taky se tomu říká festival draků. Patří  k hinduistické tradici. Ve filmu ale jde spíš o symbol svobody odletět někam, kam se mi chce. Režisér Bhargava například odletěl do New Yorku, kde žije. Indii líčí jako zemi, kde se sice v každém druhém krámku na ulici dají koupit nejmodernější mobily, ale kde spousta věcí nedrží pohromadě a rozpadává se, včetně rodinných vztahů. Je zajímavé, že Mezinárodní fórum mladého filmu se věnuje letos tématu tradic a modernosti. Nejen v Indii, ale třeba na Slovensku.

25 let poté

Letos uplyne pětadvacet let od katastrofy jaderné elektrárny v Černobylu. K téhle události, která změnila náš vztah k energiím, se bude postupně vracet  víc filmů. Hraných i dokumentárních. V berlínské soutěži běžel rusko-ukrajinsko-německý film V sobbotu. Odehrává se přímo v kritickém  roce 1986 v ruském městě Pripjat, které vlastně vzniklo jako základna pro pracovníky jederné elektrárny. Pojednává o tom, jak ke katastrofě došlo a jak ještě čtyřiadvacet hodin po výbuchu jaderného bloku nikdo nevěřil, že se něco děje, lidi tančili, pili  a nakupovali. Ti, kdo to věděli, nechtěli říct, protože se báli paniky.

Film je natočen stylem pa ruski. Proteče v něm hodně vodky a vína, vystupují v něm obhroublí lidé a nakonec zjistíme, že se ta skupina nic netušících opilců jen propila do dalšího rána, kdy už hoří celý jaderný reaktor a nebe je na obzoru celé červené. Jeden z těch, kdo vědí, co se stalo, je technický instruktor elektrárny Valerij Kabyš. Chce utéct, ale příliš miluje svou plavovlasou Věru. A ta utéct nechce. Raději si vybírá lodičky. Říká, že reaktor vybuchnout nemůže. A tak Valerij a Věra pijí a tančí a Věra se nakonec zamiluje do bubeníka.

„Evakuace nastala až 36 hodin po výbuchu,“  říkají závěrečné titulky. To ale už jako diváci nevidíme, sledujeme celý čas jen ty, kteří se nocí protančili ke vstupenkám do rakve. Velké téma, ale zatím to vpadá na jeden z nejzybtečnějších filmů festivalu. Většinou v něm vidíme jen opilé oči a rozmáchlá gesta lidí chlastajících na svatbě. Těžko pochopit, proč tenhle film byl natočen a uveden v soutěži velkého festivalu. Možná proto, že Berlinale si říká „politicky důležitý festival“ a Černobyl se stal na konci osmedesátých let velkou politickou  tečkou  sovětského režimu.

Pre Kinemu - Radovan Holub, Berlín