REPORTÁŽ Z KOSOVSKÉHO FESTIVALU SKENA UP

Velké stavby, malá země

Ulice Prištiny, Prizrenu nebo Mitrovice jsou plné aut, tak plné, že někdy není možné jít ani po chodníku. V centru hlavního města stále dominuje kolosální, ikonická stavba Boro Ramiz, která symbolizovala jednotu Jugoslávie. Boro Ramiz byl postaven v 70.letech na počest Titovy Jugoslávie jako symbol bratrství a jednoty. Stavba byla pojmenována po legendární partyzánské srbsko-albánské dvojici Boro Vukmirović a Ramiz Sadiku, kteří zůstali v paměti velké mnohonárodnostní Jugoslávie jako bojovníci proti fašismu. Oba se stali symbolem etnické jednoty Kosova za Titovy vlády. Stavba byla známa také jako Palác mládeže a sportu. Šlo vlastně o obrovskou koncertní a sportovní halu se zázemím doprovodných prostor. Nyní je z této budovy kryté parkoviště, v průchodu se kupí několik slušných obchodů a kaváren, na boku budovy sídlí divadlo ODA, jedno z míst, kde probíhal festival. Ve sportovní hale se hraje košíková. Na průčelí visí obrovský portrét národního hrdiny a vedoucího činitele kosovské osvobozenecké armády UÇK Adema Jashariho. Ten bojoval s jugoslávskými ozbrojenými složkami od počátku 90. let. Byl zabit při opakovaném útoku srbských ozbrojených složek na jeho dům. Paradoxně, srbské síly za války v Kosovu (1998-2000) sídlily v nedalekém Grand hotelu Priština, kde bydleli festivaloví hosté. Pracovníci hotelu se ani dnes neobávají mluvit srbsky, i když jinde nepatří srbština k oblíbeným dorozumívacím prostředkům. Boro Ramiz, Grand hotel, Jashari, Rugova, divadlo ODA, festival Skena up, to všechno do sebe zapadá. Jsou to vlastně symboly nové země. „Skena up je v rámci filmové a divadelní tvorby vůdčí silou v zemi,“ definuje festival jeho manažerka Hana Qena.

Politika a apolitické filmy

Festival se skládal z mozaiky malých filmů a divadelních představení, o nichž bude ještě řeč. Pracovaly tu tři poroty (dvě filmové a jedna divadelní). Odehrával se kromě divadla ODA také na půdě Národního divadla (!) a v divadle Dodona. Diskuse a workshopy probíhaly v Informačním a kulturním centru EU, tančilo se v Zanzi baru a káva se popíjela v Princ Café House. Atmosféru festivalu podtrhovala pěší zóna na ulici Matky Terezy, která je jedinou komunikací centra, kde se chodec nemusí obávat, že ho přejede auto. Filmoví diváci a hosté dennodenně chodili kolem obrovského portrétu kosovsko-albánského intelektuála Ibrahima Rugovy, který visí na začátku ulice Matky Terezy. Rugova je pro místní intelektuály něco jako Václav Havel. Byl zakladatel největší kosovské politické strany Demokratická liga Kosova, která v současné době ztrácí podporu v souvislosti se silnější orientací politických špiček na islám, což budí v zemi obavy. ( Ibrahim Rugova se stal v roce 1990 prezidentem neuznané sedmé jugoslávské republiky. V letech 1992 a 1998 vyhrál v Kosovu prezidentské volby, ale jugoslávská vláda jejich výsledek neuznala. V roce 1999 se Rugova účastnil rozhovorů na zámku Rambouillet v Paříži, kde se rozhodlo o bombardování Srbska. Během války byl v roce 1999 spolu se svou rodinou unesen z rezidence v Prištině. 15. března 2005 na něj byl spáchán bombový atentát, ze kterého vyvázl nezraněn. Od roku 2002 do roku 2006 byl prezidentem Kosova.)

I když je tu politiku cítit na každém kroku a silněji než kde jinde se politika promítá do života lidí i do kultury, filmy made in Kosovo zůstávají apolitické. K traumatům války v Jugoslávii se vracejí spíš Slovinci, Chorvati a Srbové, kteří mají největší válečná zničení už za sebou. Kosovská kinematografie je mladá. Oblíbená herečka je například Adriana Matoshi, která hrála zatím ve dvou krátkých filmech, ale patří mezi perspektivní herecké představitele. Stává se také symbolem něčeho nového. V zásadě celá kosovská kinematografie se skládá zatím jen z krátkých filmů. Od roku 2010 tu vznikly jen tři celovečerní filmy. V zemi jsou dvě kina, jedno v Prištině, jedno v Prizrenu. KCC (Kosovské kinematografické centrum) bylo založeno v roce 2004 jako nástroj veřejného financování kosovského filmového průmyslu. V Kosovu existuje 65 produkčních společností a Unie filmových umělců s dvěma sty členy.

Filmy a samota člověka

Většina promítnutých kosovských filmů se týkala samoty a izolovanosti člověka. Vítězným domácím filmem se stal sedmiminutový snímek Sníh (Bora) v režii Fisnika Mujiho, studenta kosovské Fakulty dramatických umění. Pojednává o devítileté dívce, která si chce koupit u zlatníka náhrdelník, ale nemá padesát Euro. A když vidí, že náhrdelník bez peněz nedostane, bankovku si bezelstně nakreslí. Nakonec jí ho dobrý zlatník věnuje zadarmo. Velmi dobrý byl také dvanáctiminutový film Poslední zpověď (Rrefimi i fundit), režie Ibrahim Deari. Film byl natočen v produkci makedonské firmy Frame In. Jde o osobní drama muže, který byl závislý na alkoholu, je vážně nemocný a ztratil chuť žít. Jeho jediným přáním je uvidět vlastní dceru, kterou nezná. Hlavní roli ve filmu má Musa Isufi, makedonský filmový a divadelní herec albánského původu, který mj. hrál role Vaňka a Sládka v Audienci Václava Havla v režii Nehata Memetiho. Isufi hrál i v dalších pětadvaceti divadelních inscenacích a deseti celovečerních filmech, zejména makedonských, albánských a kosovských.

Nejlepším celovečerním filmem se v programové sekci Ex YU Generation Next stal koprodukční film Úly (Hives), který se odehrává zároveň v Záhřebu, Jeruzalémě, Londýně, Kolíně nad Rýnem a Praze. Většina celovečerních filmů této programové sekce, kterou dramaturgoval spolupracovník Berlinale Bernd Buder, byla z jiných zemí bývalé Jugoslávie než je Kosovo, protože v Kosovu celovečerní filmy prostě zatím nevznikají. Například film Chřadnutí (Withering) natočil srbský režiésr Miloš Pusić. Film líčí návrat bělehradského mladíka Janka do zapomenuté vesnice někde na srbsko-bosenské hranici, kde žije jeho matka (lokalita není vzdálená od Kusturicova filmového městečka Kustendorf blízko obce Mokra Gora). Všude je daleko, není tu žádná doprava, lidi trpí samotou a jedinou jejich společnost tvoří stáda krav a ovcí. Janko je rozhodnut za každou cenu odjet do Švýcarska a dělat tady cokoli, aby si vydělal peníze a mohl trochu slušně žít, stranou krav, smutku, bláznovství a chudoby.

Nejlepším filmem festivalu se stal třicetiminutový film ázerbájdžánského rodáka Elmara Imanova Swing výrobce rakví (The Swing if the Coffin Maker), natočený v produkci Mezinárodní filmové školy v Kolíně nad Rýnem. Film pojednává o osamělém životě otce a syna v opuštěné krajině v Ázerbájdžánu. Nejlepším dokumentárním filmem festivalu se stal osmnáctiminutový film Vyjde to na světlo (It Wll Come to Light) v režii Lucie Baudinaud z Francie, lyrická esej, umístěná do opuštěné krajiny severního Islandu. Nejlepším animovaným filmem se staly Pandy Matúše Vizára, natočené v produkci FAMU. Pandy festival také slavnostně zahajovaly a u publika se těšily mimořádné oblibě. Kromě toho na festivalu běželo šest krátkých filmů z produkce FAMU a jeden z workshopů vedl děkan FAMU Pavel Jech a jeho americký kolega Brendan Ward. (Ward je známý svou scenáristickou tvorbou. Vyučoval na Yale College a na Columbia University, filmové akademii v Hanoji, Mezinárodní filmové škole v Havaně, v Institutu dramatických umění ve Stockholmu a na pražské FAMU. Produkoval také krátké filmy pro CCTV Peking. Spolupracoval s Jeanem-Claudem Carrierem, napsal mj. scénář k filmu Central Avenue a byl jedním ze scenáristů amerického rodinného televizního seriálu Maude (1972-1976). V současné době je prezidentem britské společnosti One Hand Clapping Productions.)

Divadlo říká totéž, co film

Patrně nejzajímavější součástí festivalu se stala divadelní představení. Bylo překvapivé zjistit, že divadlo sděluje jinými prostředky totéž, co film: osamělost lidí v moderní civilizaci, nadvláda show a reklamy nad obsahem, neschopnost komunikace. Soutěžilo celkem jedenáct divadelních představení. Zvítězila půlhodinová inscenace 7 dní ošklivosti (7 Days of Ugliness) v režii Manuely Trapp a v podání volného divadelního souboru Univerzity umění v Bernu. Inscenace pojednává o skupině studentů z Německa a Švýcarska, kteří chtějí být slavní – jako modelky, jako herci. Nejlepšími herci se stali herci Ivan Hansen a Pekka Räikkönen v hodinovém představení dánského souboru Out of Balanz . Inscenace se jmenovala Next Door a režírovala ji Katrina Bugaj. Děj se odehrává v typickém dánském domě, kde jsou k sobě lidé přátelští, ale nikdo nikoho pořádně nezná. Ivan Hansen tak začne řešit hlavolam, kdo jsou vlastně jeho sousedi. Jde o rozjímání o životě, smrti a neznámé budoucnosti, o komickou cestu mezi vzpomínkami na dětství , na Ivanovo jízdní kolo a gramofon. Ivan Hansen za Next Door vyhrál také cenu za nejlepší mužský herecký výkon na Evropském festivalu v Birminghamu v roce 2010. Next Door je skvělá směs klaunerie, divadla a muzikálu.

Festival Skena up ukázal pestrý mix různých stylů a výrazových prostředků, jak ve filmu, tak na divadle. Divadelní inscenace o tom, že jeden z obyvatelů domu nezná své sousedy, byla pro situaci kosovské kinematografie příznačná. Kosovští filmaři také přesně nevědí, kdo jsou jejich sousedé a jak je oslovit. A tak hlavní otázka zůstává po festivalu nevyřešena: jakým směrem se vydá mladá domácí kinematografie.

Autor je publicista a spolupracovník MFF Bratislava

Radovan Holub, Priština