RAKÚSKA SNAHA REALIZOVAŤ OFFLINE FILMOVÉ FESTIVALY

Vše se mění rychleji než bychom chtěli. Když bylo filmové umění v Evropě v roce 2019 na vrcholu a točilo se víc než kdy jindy, přišel Covid. A změnily se preference diváků. Dnes nevíme, jak se bude filmové umění vyvíjet. Kino přestalo být nutností, onlinová distribuce se stala regulérním prostředkem, jak dostat film k divákům. Covid se stal jen jedním z momentů, které posunuly big green směrem k malým obrazovkám. Vždycky se říkalo, že malé obrazovky nebudou divákům stačit. A ve skutečnosti to vypadá, že budou. Doba pokročilých informačních technologií je prostě taková. Možná to budou velké obrazovky domácího kina, ale monopol stříbrného plátna bude silně omezen.

Diváci v rouškách

O tom všem se hovořilo na festivalu Crossing Europe v Linzi (1.-6.6.2021) a na největším festivalu rakouských filmů Diagonale (8.-13.6.2021). Byly to po covidové krizi roku 2020 jedny z prvních filmových festivalů, které proběhly čistě fyzicky, i když v posunutých termínech. Samozřejmě s kontrolami očkování nebo testů před každým představením a s oddělenými vchody a východy z kina. Takže někdy se z kin chodilo málem po požárním žebříku. Filmoví producenti začali přemýšlet o artových seriálech pro televizní kanály nebo Netflix, kinaři o kapacitě kin, která byla na obou festivalech vytížena přibližně ze 70% oproti roku 2019. A stejně těch sedmdesát procent považují organizátoři obou festival ů za zázrak, protože takovou „velkou“ návštěvnost nikdo nepředpokládal.

Oba festivaly byly vlastně krokem do prázdna. Celkově bylo méně filmů. Crossing Europe měl letos 123 filmy proti obvyklému počtu 160. Režiséři chodili v rouškách do sálů a diskutovali třeba s deseti zarouškovanými diváky, kteří v kinech zbyli. A byli viditelně rádi. Přesto tu jsou i další změny.

Dlouholetá šéfka festivalu Crossing Europe Christine Dollhofer odchází po polovině roku šéfovat Vídeňskému filmovému fondu (Filmfonds Wien). Dollhofer dávala vždy velké šance středo- a východoevropskému filmu. Všichni, co byli v kinech, se snažili najít novou krásu fyzického setkávání. Jak napsala Moira Grimm k festivalu Diagonale: „Prostřednictvím blízkého člověka najdeš sebe. Historie, kterou spolu prožijete, náleží vám oběma. Utíkej městem. Počítej balkóny ve svém okolí, na nichž rostou květiny. Soustřeď se na to, jakou barvu mají fasády, kolem nichž jdeš. Najdi slunce. Věnuj někomu úsměv, on ho zas věnuje někomu dalšímu. Vnímej chaos velkého města každým svým pórem. Vzpomínej na vůni místa, kde ses cítil/a dobře. Uvědomíš si, co to znamená být doma.“

Velké ano pro „skutečné“, nikoli virtuální zážitky. Jakoby si diváci v tu chvíli ani neuvědomili, že vnímání filmů je také zprostředkovaný zážitek, že je tu potřeba struktury příběhu, herců, tedy virtuální vrstvy, která je úplně jiná, než když jen tak procházíš městem a objevuješ své vlastní příběhy. „Filmy zůstávají rozhraním mezi uměleckým výrazem, mezi městy, kde se odehrávají, jejich obyvateli a obyvatelkami a hosty, kteří na tohle tranzitní festivalové místo přijíždějí,“ řekli o letošní Diagonale jeho šéfové Sebastian Höglinger a Peter Schernhuber.

Budoucnost filmu zajímala kdekoho

Otázky, kdy se filmový průmysl vrátí k „normalitě“, kde najdou filmové festivaly publikum, jak bude vypadat obrat k digitalizaci, ke streamování, k domácímu kinu. Co s festivalovým světem udělá  hybridní model festivalu. Nikdo neví přesně. Všechny kalkulace zatím selhávají. Festivaly se kloní k tomu, že jejich nabídku bude možné sledovat digitálně po celý rok. Cestování na festivaly je beztak klimaticky problematické (to říkají zejména ochránci klimatu, kteří raději protestují než chodí do kina).

O úspěchu digitálně distribuovaného filmu rozhone počet kliků. Je však celá řada setkávání, které ve virtuálním prostoru malých obrazovek možné nejsou. Sociální souznění, celé městské částí ožívající kulturou, společný a společenský zážitek. Jeden rys ale bylo možné pozorovat u obou rakouských „fyzických“ festivalů: většina regionálních diváků, klimatická nebo utečenecká témata, filmy dělané spíš pro televizi nebo VOD než pro kina.

Samozřejmě, obrat ke streamovacím platformám jako Netflix nebo Amazon Prime Video je nevratný, premiéry v kinech patrně nebudou exkluzivní. Rakouská Diagonale byla letos v druhé polovině doprovázena streamovacími službami přes portál Flimmit nebo Kino VOD klub. Zůstane tedy kino zásadním místem pro filmové sdělení? Prodej filmových studií MGM Amazonu za 8,5 miliard dolarů nenechává nikoho na pochybách, kam celý vývoj spěje: k streamovací zemi. Není však pochyb o tom, že kino jako místo setkávání si v kombinaci s artovým filmem udrží svůj status. Jak pro Crossing Europe, tak pro festival Diagonale šlo o tanec na ostří nože.

Loni festivaly nebyly. Jak ale řekl David Ondříček, v květnu 2021 kultura rozkvete. A na to sázeli i organizátoři obou rakouských festivalů. Programová kina v Rakousku začala skutečně fungovat 19. května, multiplexy 18.června. Festivaly byly první zkouška, následovat bude regulérní distribuce. Lze jen doufat, že vícesálová kina získají zas svůj sedmdesátiprocentní podíl na trhu. Nicméně v současné době všichni věří, že virus si vzal letní dovolenou.

Témata tyranie a tyranů dominovala festivalovým filmům

Festival Crossing Europe si vybral za stěžejní osobnost své retrospektivy slovenského režiséra a producenta Ivana Ostrochovského. Ivan Ostrochovský (1972, Žilina) je absolvent katedry audiovizuálních studií a dokumentární tvorby na Vysoké škole múzických umění (VŠMU) v Bratislavě. Mezi jeho dokumenty patří Menší zlo (2004) či Ilja (2009). Podílel se také spolu s Peterem Kerekesem a Pavolem Pekarčíkem na dokumentárním filmu Sametoví teroristé (2013), který byl uveden na MFF Karlovy Vary. Ostrochovský je zakladatel a producent společnosti Punkchart films. Jako koproducent se podílel i na snímcích Nesvatbov (2010, r. Erika Hníková) a Až do města Aš (2010, r. Iveta Grófová). Za svůj první celovečerní film Koza (2015) získal řadu ocenění.

Jeho nejnovější hraný film Služebníci měl premiéru na Berlinale 2020. Služebníci nejsou první film Ivana Ostrochovského, v němž vypráví příběh o konfliktu oficiálního režimu a lidí donucených proti své vůli ke spolupráci. Už v roce 2013 přišel se snímkem Sametoví teroristé o mužích, kteří se pokusili o ozbrojený odpor v časech normalizace.

Tyranie víry, tyranie nemoci

Ostrochovský jakoby svým odporem proti tyraniím a tyranizování populace předznamenal hlavní obsahový proud filmů jak na Crossing Europe, tak na festivalu Diagonale. Vítězný film Crossing Europe byl gruzínsko-francouzský snímek Začátek (Beginning – Dasatskisi), debut režisérky Déy Kulumbegashvili. Děj se odehrává nedaleko Tbilisi. Film je podobenstvím o proroku Abrahamovi, od něhož Bůh požadoval sílu k zavraždění jeho vlastního dítěte. Abrahamova víra by se dnes mohla interpretovat jako slepý fanatismus.

Film je vyprávěný v precizně uspořádaných statických scénách. Začíná obřadem, při němž pastor Svědků Jehovových, David (Rati Oneli), vysvětluje biblický čin těsně předtím, než bigotní útočníci jiného vyznání znesvětí chrám. Produkční podíl na filmu měl mexický režisér Carlos Reygadas, jehož vize je ve filmu dost silně přítomna. Film ještě evropskou premiéru neměl, je k dispozici na globální platformě MUBI.

V mimosoutěžní sekci Evropské panorama byl uveden maďarský film režisérky Lili Horvát Přípravy na společný život po neznámou dobu (Preparations to be together of an Unknown Period of Time – Felkészlés meghatározatlan ideig tartó együttlétre), jehož tématem je stalking. Psychologické drama naplněné obsesemi a představami. V něm se výborná neurochiruržka Márta (39) vrací z Ameriky do Budapešti, protože na konferenci potkala  sympatického maďarského lékaře Jánose. Přestože žena tuší, že může být otcem rodiny, dá si s ním schůzku na mostě v Budapešti. On se neobjeví, patrně by lékařku ani nepoznal. Žena ho pak začne pronásledovat. Nechá se zaměstnat tam, kde pracuje on. Začne trpět obavami kvůli svému duševnímu stavu, bojí se, že propadne psychóze ze špehování. Chodí k terapeutovi. Nakonec získá Jánosovy sympatie a z boje mezi pohlavími se stane hezká hra. Ostatně typické téma pro esoterické filmy, které Začátku vyneslo nominaci na Oscara za Gruzii. Téma tyranie duševní nemoci je jistě složité a film si najde cestu k publiku patrně jen prostřednictvím filmových festivalů.

Tyranie vykořenění

Je zjevné, že cizinci se přes nasazení západní Evropy pro integraci cítí v novým zemích vykořeněni a ztrácejí identitu. A nebo se tvůrcům zdá, že tohle módní téma by mohlo u alternativního publika zabodovat (je zjevné, že přistěhovalců a migrantů je velké skupině mladých lidí v západní Evropě včetně Rakouska líto). Chemický inženýr Xafer pochází právě tak jako režisér Visar Morina z Kosova. Svůj zatím poslední film Exil Morina natočil v německo-belgicko-kosovské koprodukci. Etnické konflikty uvnitř konfliktních zemí jsou překvapivě filmově hůř uchopitelné, než problémy v zemích mimo konflikt - tedy v přistěhovaleckých zemích. Rakouský fotbalista Marko Arnautović v zápasu v Bukurešti proti Severní Makedonii (kde hrají fotbalisté původem z Kosova) vykřikoval proti dvěma kosovským hráčům na straně Severní Makedonie rasistické poznámky a vydával po rakouském gólu skřeky po způsobu albánsko-kosovské orlice.

Byl to jasný důkaz, že napětí mezi Srbskem a Kosovem je mezinárodně patrné. Srbové samostatné Kosovo neuznávají a Arnautović se stal jen velvyslancem všech Srbů, kteří si to myslí také a doma to nedávají příliš najevo. Arnautović přitom dřív hrál za Stoke City United a dnes hraje za šanghajskou Super League. Má tedy etnický nadhled. Nemá zapotřebí ani v Bukurešti, ani v Pekingu stavět na odiv své city vůči Kosovanům. Tyto mechanismy nenávisti však ukazuje jen velmi málo filmů. Ostatně Arnautović to schytal jako vysoce nekorektní hráč a dostal ban na jeden zápas. Filmy se soustředí na migranty jako oběti, kteří se v zásadě mají rádi, i když jejichž osud je nejistý. A kteří se stávají terčem rasových úroků.

Film Exil je o kosovském chemickém inženýru v Bochumi, který umí plynně německy, je pevnou součástí týmu, a přesto trpí výbuchy zlosti a vyžaduje, aby ho považovali za „špinavého cizince“. Stává se tyranem, škrtí manželku (Sandra Hüller), trpí silným odcizením. Všude vidí, že na něj kdosi nastražuje mrtvé krysy. Jeho vzorem nejsou fotbalisté Egzon Bejtulai a Ezgjan Alioski, které napadl Arnautović, ale spíš nějaký chovanec ústavu pro duševně choré. Surrealistický psychothriller o Kosovci v Německu je typickým příkladem toho, jak se s tématem přistěhovalectví ve filmu pracuje: povrchně, politicky korektně, tedy tak, aby utečenec nakonec vypadal jako oběť systému a nikoli jako pachatel.

Tyranie fotbalové elity

Další film o tyranii s názvem Tygři (Tigers – Tigrar) se v Linci objevil v soutěži mladých pro mladé s názvem Yaaas! Vzestup fotbalového hráče zajímá široké publikum, jmenujme například široce citované hvězdy jako Messi, Ronaldo a Neymar. Film Tygři je však pojatý z jiné strany. Švédský scenárista a režisér Ronnie Sandahl natočil ve švédsko-dánsko-italské koprodukci autobiografický příběh fotbalisty Martina Bengtssona (výborný Erik Enge), který je v šestnácti letech najat od italského klubu Inter Milán a dostane se pod reflektory stadionu San Siro. Po svém odchodu od klubu se stává hercem a spisovatelem.

Film je vytvořen na základě Bengtssonovy knihy In The Shadow of the San Siro (2007). Režisér už předtím napsal scénář k životopisnému dramatu Borg/McEnroe (Janus Metz), který vznikl v roce 2017 mj. v koprodukci s Českem. Film o fotbalové tyranii mluví o tom, jak přežít dril, jak umět být sám v prostředí, kde neumíš jazyk, jak se postavit k davům, které tě oslavují a k lidem, kteří tě chtějí podrazit.

Čekání na davy v Grazu a tyranie ošklivosti

Byla to jistě sázka do loterie. Nový rakouský film Sargnagel je úplně nový pokus o vysoce návštěvnický film. Režiséři Sabine Hiebler a Gerhard Ertl vyšli z dvou románů mladé rakouské feministky, autorky, kreslířky, anarchistické básnířky a bloggerky Stefanie Sargnagel: Binge Living – Callcenter Monologue (2013) a Fitness (2015), což je kolekce FB postů, oceněná diváckou cenou v rámci rakouských literárních cen Ingeborg Bachmannové v roce 2016.

Producent filmu Arash T. Riahi patří k významným rakouským producentům především dokumentárních filmů se společenským přesahem. Tentokrát se vydal na křehkou půdu filmů pro statisíce, jichž v Rakousku vznikají na rozdíl od Česka jen jeden, dva ročně a u fondů jsou vedeny stálé spory o to, nakolik podporovat komerci a nakolik umění. Film nakonec získal financování z pěti hlavních rakouských státních zdrojů a aspiruje na obrovský letošní kinohit domácích kin.

V bývalé továrně v Grazu, přestavěné na kulturní centrum  Helmut List Halle, dorazilo odhadem 1500 diváků. Fronty testovaných, fronty očkovaných, fronty delegací. Film ze spisovatelky Sargnagel dělá kultovní figuru v červené rádiovce, zvanou Červená Karkulka. Dívka vede monology, vzpomíná na práci v call centru, touží zhubnout, má divného přítele, s nímž ani nespí, má rázovité rodiče, obtloustlé venkovany, kteří rádi grilují. A taky kamarádku alkoholičku, rukopisy a ucpaný záchod. Dává lekce tvůrčího psaní ve školách. Německý satirik Jan Böhmermann, který napadl Recepa Tayyipa  Erdoğana a málem za to byl souzen, ve filmu také hraje. O Sargnagel říká: „Není to spisovatelka, ale atomová bomba“. To vše je pojato jako film o přípravě filmu Fitness, takže v záběru je i filmový štáb nebo režisérovy či producentovy úvahy o výměnách postav.

V centru pozornosti je inscenování dokumentárního materiálu, takže film místy působí skutečně jako dokument, roztrhaný na jednotlivé klipy. Ve filmu hraje i v Rakousku oceňovaný zpěvák a autor oceňovaných hudebních videí Voodoo Jürgens, který k filmu složil hudbu. Popisován je až absurdní způsob státního dotování kulturní scény, v němž vystupují skuteční členové komisí - něco podobného jako v novém Šulíkově filmu Muž se zaječíma ušima.

Celý projekt byl několikrát přepisován, vznikly otázky, zda má ve filmu vystupovat prakticky celá rakouská kulturní scéna, jestli je únosné, aby film kombinoval satirický dokument, životopisný film a film o filmu. Klipový charakter přebíhající mezi školou, skupinou kolektivní terapie, nakladatelstvími, filmovými komisemi, rodinou, politickými protesty proti náckům, to vše nakonec zůstalo. Sama autorka mnohé z toho zažila včetně skupiny pro problémovou mládež. A tak jde o film především autobiografický, v němž se autorka stala hlavní hereckou hvězdou.

Uprchlíci a běženci v západoevropské „tyranii“

Patrně nejsledovanější (ze společenského hlediska) byl film Davida Clay-Diaze Já, my (Me,We), který jde na hranici toho, co dnes lze v západní Evropě natočit o uprchlících. Název filmu je odvozen od „nejkratší básně světa“, kterou boxer Muhammad Ali pronesl v roce 1975 na Harvardově univerzitě. Film se skládá ze čtyř segmentů se čtyřmi různými hrdiny.

Hlavní hrdinkou je idealistická dívka Maria. Ta po vysoké škole odjíždí „něco dělat“ po vzoru německé námořní kapitánky a aktivistky Caroly Rakete, která v rámci akce Sea Watch neuposlechla příkazu ministra vnitra Mattea Salviniho a zakotvila s lodí plnou migrantů u břehů italské Lampedusy. Další hrdinkou je Petra, bohatá redaktorka, která se ujme traumatizovaného migranta. Ten tvrdí, že je z Afghánistánu. Ve skutečnosti pochází z Maroka a do Maroka se nakonec nerad vrací. Třetí postavou je „lehký“ neonacista Marcel, který v bohabojných vesničkách dolních Rakous založí s kamarády doprovodnou službu Guardian Angels pro ženy, které by mohli ohrožovat migranti. A nakonec je tu šéf azylového domu Gerard, který chce, aby utečenci dodržovali pravidla, nekouřili drogy a nervali se.

Návštěvníci kina byli většinou mladí lidé, kteří se podle triček nebo reakcí nejvíc identifikovali s Marií. Tuto část společnosti (ani filmových diváků) nelze přehlížet. Jsou to oni, kdo dělají návštěvnost. Část rešerší pro film dělal slovenský režisér Martin Repka.

Tyranie rodiny

Žena tyranizovaná svým manželem se jmenuje Mehrunisa - je to i název filmu. Scenárista, režisér a producent Sandeep Kumar natočil film o osmdesátileté ženě, bývalé bollywoodské star, která by měla hrát v novém bollywoodském filmu po smrti svého manžela, který ji celý život tyranizoval. Na začátku filmu jí umře manžel a ona jde koupit sekeru, aby roztřískala jeho postel - konečně s ním může skoncovat. Film chce být důkazem, že hlavní hrdinkou může být žena a navíc velmi stará a že zvládne film i televizní show. Matka režiséra tuto indickou star zbožňovala, pro Kumara jde jen o vzpomínku, protože žije v Rakousku. Stará žena svou rolí de facto bojuje za práva žen v Indii, čehož využije její vnučka, která se přes lidská práva chce dostat do BBC. Jako hollywoodský film tento snímek bude těžko fungovat, možná jako příspěvek o lidských právech, z nichž si část filmařů v Evropě udělala dojnou krávu. A zajímavé je i to, jak Mehrunisa svůj part ve filmu sotva uhraje – má přece jen svůj věk.

A vítězný film Diagonale? Poznámky z  podsvětí (Aufzeichnungen aus der Unterwelt) význačných rakouských filmařů Tizzy Covi a Rainera Frimmela. Tentokrát nejde o hraný film, ale o zábavný dokument pojednávající o sítích vídeňského podsvětí a objednaných vraždách. K postavám režiséři přistupují podobně jako ve svém filmu o cirkusu (La Pivellina, 2009). Tyranie paměti vyplouvá na povrch v monolozích několika bývalých mafiánů, kteří vypadají staře a mírumilovně - pijí pivo, pokuřují a vzpomínají. Film byl uveden už na Berlinale 2020, ale ještě se nedočkal distribuce kvůli Covidu – je to podobný případ jako u desítek dalších evropských filmů. Poznámky z podsvětí se soustředí na šedesátá léta, kdy se v rámci rakouského hospodářského zázraku nakupovaly ilegální pracovní síly, organizovaly hazardní hry a vraždy. Černobílý film natočený na super 16 působí jako portrét staré, zaniklé Vídně, jejíž hrdinové byli třeba vrazi a vězni, ale dnes mají svou důstojnost a s bolestí v srdci vzpomínají na to, co bylo.

V Rakousku mi připadl úžasný boj o diváka, který musel srkat víno mimo kino a musel se nechat před každým představením testovat. Ohňová zkouška filmu, který se od podzimu 2020 nedočkal distribučního uvedení a už se na něj tlačí další, čerstvě vyprodukované novinky. Úsilí filmařů natočit konečně kinohit. Snaha najít i několik málo diváků na filmových festivalech. Snaha o to, aby řečeno s Hrabalem, divák se zvedl od televize a šel nafackovat režisérovi.