DVD VELKÁ ČERVENÁ JEDNIČKA

FILM: Úvodní citace pochází z filmu Jeana-Luca Godarda Bláznivý Petříček s Jeanem-Paulem Belmondem, v němž se pohled na 60. léta a téma existencialismu (láska, přinášející smrt, problémy komunikace…) projevuje otevřenou svobodou vyjadřování, sahající až k osobní zpovědi – nikoli Godardově, ale jiných filmařů, v tomto případě Samuella Fullera, který pronesl na začátku citovanou větu a tím nejen odkryl svůj přístup k filmům, kde je pro něj přednější příběh, ale také svou filozofii života. Je až s podivem, že režisér Sam Fuller, který byl ve 13 novinovým poslíčkem v NY Journal, v 17 plnohodnotným reportérem a ve 24 brakovým spisovatelem, vyprávěl příběh, jenž by pro něj byl prioritou a vše ostatní by bylo podružné, co má příběh s velkým P podporovat či spoluvytvářet. O to více potěší, že nesklouzl k palcovým titulkům a obrovským podbízivým lákadlům, ale zaměřuje se na samotné postavy, postavy, které mají něco z něj, z jeho přístupu, pokud znáte jeho minulost: ať už se jedná o karikaturistu Griffa, prezentující zároveň jeho slabší, citlivou stránku, rošťáka Vinciho, beroucí vše lehkovážně – a hlavně Lee Marvina /o herecké výkony v tomto případě ani tak moc nejde, příběh putování vojáků sledujeme váhavýma očima trochu naivního, obraně cynického Marka Hammila; zbytek herců byl obsazen pouze dle svého charismatu a výrazného, odlišného pozadí, aby se divák mohl orientovat v nočních scénách/. Ale to, co v jeho předchozích filmech přicházelo nečekaně a znenadání, tedy akce, střelba a smrt, se zde stalo součástí příběhu a jeho samotným hybatelem, pročež hlavní stále zůstávají postavy – film není o těch mrtvých, ale o těch, co přežili (což bývá snímku často vytýkáno, protože jednotka, jejíž osudy po celou dobu Velké červené jedničky sledujeme, je téměř nesmrtelná). A i přesto, že zde Fuller ukazuje celou absurditu války a dění kolem ní, což je nejkrásněji prezentováno na scéně porodu či operace/odstranění varlete, ale hlavně při nasekání malému „hitlerjungenovi“, zradil tak trochu sám sebe, protože pracuje se symbolikou (Velkou červenou jedničku na začátku a v závěru rámuje Ježíš na kříži) a už neukazuje věci na rovinu, tak jak byly – i té krve je málo a je snímána většinou chvilkově či zboku, aby nebyla vidět krutost války v celé své „kráse“.    

Roku 2004 renomovaný odborník na film a autor několika tématicky zaměřených publikací Richard Schickel se jal rekonstruovat Velkou červenou jedničku na základě půl hodinového promo materiálu z roku 1980 /za tento počin obdržel cenu losangelských a seattleských kritiků/, který měl průvodní řeč Lee Marvina a který obsahoval spoustu scén v nevalné kvalitě, které překvapivě ve filmu nebyly a potěšujícím faktorem bylo to, že se nejednalo o žádné válečné scény na donekonečna projíždějící kolonu tanků apod., ale spíše takové epizodky z války, jež se zapříčinily o hlubší psychologii postav a jejich motivaci. Tak se do filmu dostalo 47 minut, tudíž je „protiválečná“ výpověď  kompaktnější a srozumitelnější, ovšem pasáže, které zachycují normální konání vojáků, když zrovna neválčí, a nejsou tak zábavné a strhující jako zbytek filmu, ve Velké červené jedničce přetrvaly, pročež nemohu sáhnout na absolutní hodnocení, i když je opravdu moc vidět, že Sam Fuller je jeden z mála tvůrců, který opravdu válku zažil na vlastní kůži a sledování osudů vojáků přes boje v Asii po vylodění v Sicílii a Itálii je až historicky dokonale věrné a „rekonstrukční“.

DVD: Velká červená jednička slaví 25. výročí vzniku, i když se o tom obal nikde nezmiňuje, a dostává se k nám konečně v reprezentativní podobě jak se na takový film sluší a patří. Menu je sice poměrně jednoduché, ale grafika spolu příjemně ladí, jemné animované přechody potěší a hudba se dobře poslouchá.

Jedná se sice o obrazově rekonstruovanou a remasterovanou verzi, ale kolísavá kvalita obrazu je to nejhorší na celém dvou diskovém provedení, protože v nočních scénách a i na oblacích se to přímo hemží zrnem, naštěstí veškeré nečistoty byly odstraněny, ale přesto je digitalizace u tohohle přirozené působícího filmu poněkud problematická, protože vytrhuje z dění a dojímá filmu punc realičnosti a rekonstrukce, což je nakrásně vidět na úvodní černobílé sekvenci, kdy je akorát digitálně dobarvená „1“ – ale nejedná se o archivní černobílou, ale digitální černobílou, dodatečně v počítači upravenou – se stejným problém se potýká i „pleťovka“.  Přidané scény mají paradoxně o stupeň až dva lepší kvalitu a postupem času je obraz čím dál tím lepší a i ta neostrost se dá brát u válečného filmu jako umělecký záměr, takže není nutné hned potápět obraz, když je mírně průměrný až podprůměrný.

Proti zvukové složce už ale nemám žádné vážnější výtky, protože dialogy i v té válečné vřavě, kdy kulky sviští a věci vybuchují, zní přirozeně, čistě a hlavně srozumitelně. Díky bočním kanálům budete mít pocit, že jste přímo na bojišti a prostorový efekt je téměř dokonalý, stejně jako výrazná a působivá hudba Dana Kaproffa, který se jal složit dodatečnou hudbu i pro nové pasáže a nenápadně vykrádá Hanse Zimmera, jmenovitě Thin Red Line.

Na prvním disku je krom samotného filmu i komentář Richarda Schickela, který je spíše techničtějšího rázu a zaměřuje se na nové přidané scény a jejich rekonstrukci, ale občas dělá z posluchačů hlupáky, když popisuje dění na plátně, a časté mlčení, překvapivě právě ve válečných vojnových pasážích, je omluvitelné vzhledem k délce filmu. Bohužel komentář jako jediný z bonusů nemá českou titulkovou podporu, dokonce ani anglickou, takže to chce opravdu dobrou znalost angličtiny – nejen té psané, ale i mluvené.

Podobné vydání filmu vždy nabízí podívat se na něj s odstupem a vyhrábnout nějaký ten archivní, dost nevyužitý materiál, který by se na druhý, čistě bonusový disk hodil a seznámil by tak diváka se snímkem a jeho vznikem samotným a také by jim řekl něco málo o autorovi a jeho osobnosti, jeho filmech samotných. A právě takové zajímavosti na disku 2 najdete, o to více potěší česká titulková podpora u nich /krom upoutávky, samozřejmě/, která by mohla být dokonalá a bezchybná, kdyby netrpěla školometskými chybami jako „shlédnout film“ a „potencionální“ apod., což zamrzí, ale přehlédnout se to nedá.

Nejlepším přídavkem jsou jistě dva středně-metrážní dokumenty, první, The Real Glory: Reconstructing The Big Red One, věnující se samotnému filmu prostřednictvím nově natočených rozhovorů s herci /Mark Hammil toho moc nenapovídá, maximálně to, že roli původně odmítl/ o délce 47 minut /celá druhá půle se zabývá rekonstrukcí a je poněkud nezáživná/, a druhý, The Men Who Made The Movies: Samuel Fuller, věnující se osobě tvůrce – režiséra a scénáristy – Sama Fullera o délce 55 minut, vzniknuvší u příležitosti znovuobnovení dokumentárních pořadů The Man Who Made The Movies ze 70. let, kdy vždy hodinka byla věnována takovým tvůrcům jako Hitch, Hawks, Walsh a Vidor, obsahující archivní rozhovor s Fullerem z roku 1990 protkaný záběry z jeho filmů. Osobně si myslím, že Schickel má na svém kontě kompaktnější, zajímavější, atraktivnější a zábavnější dokumentární pořady, ale je asi nutné se smířit s tím, že ten o Charliem Chaplinovi byl jeho vrcholem, bohužel.