KLASIKA: SUPERMAN

Na post režiséra byl zprvu obsazen renomovaný britský tvůrce Guy Hamilton, který za sebou měl např. velice vydařenou bondovku Goldfinger (a nejen tu, i žít a nechat zemřít, Diamanty jsou věčné a Muž se zlatou zbraní) a válečné působivé drama Bitva o Británii a natáčet se původně mělo v italských ateliérech Cinecitta. Kartami osudu ale zamíchalo to, že kurzy liry a libry se začaly výrazně pohybovat ve prospěch libry, jenže Hamilton nemohl točit v Británii ve slavných studiích Pinewood déle než 30 dní ročně, protože byl v tzv. „daňovém exilu“, a tak bylo studio opět bez režiséra. Možná to bylo jedno z nejpodivnějších získání práce vůbec, ovšem nebýt sil pekelných, Richard Donner by nikdy nezískal možnost režírovat oba dva Supermany za honorář jednoho milionu dolarů, který byl desetinásobkem toho, co do té doby dostával. Mohl za to úspěch, kritický i finanční, jeho satanské podívané Omen. Toho rána, kdy dostal telefonickou nabídku režírovat komiksovou adaptaci nejznámějšího a nejčestnějšího hrdiny vůbec, seděl zrovna na toaletě a vykonával ranní potřebu, když mu zazvonil telefon, na druhé straně se ozval Salkind s nabídkou právě již jednou zmiňovaného jednoho milionu a tím, že bude spolupracovat s renomovanými herci jako Gene Hackman a Marlon Brando. Úplně první, co Donner udělal, když práci dostal, bylo, že najal nového scénáristu na přepsání, Toma Mankiewicze, a začal od nuly – což se Warnerům zrovna nelíbilo, protože spolu s penězmi za předchozí scénáristy a několikaměsíční práci na „létacích“ tricích už vyhodili dobrých 6 milionů dolarů. To byla částka, za který by se natočil jeden menší film. Superman stál nakonec rekordních 55 milionů dolarů, natáčel se celých 19 měsíců na třech různých kontinentech a ve štábu bylo rekordních víc jak 1000 lidí.

Nakousnul jsem, že Donner nebyl spokojen se scénářem a najal Mankiewicze, který ale prvně odmítnul, aby se po přečtení scénáře do práce vrhnul, k jeho přepsání. Podle jejich názoru byla výsledná verze strašně moc campy, jednalo se až o jakousi parodii na parodii, hrdou pokleslost. Ve scénáři dokonce bylo, že se Superman setkal s Kojakem a jiné laciné popkulturní narážky, kterých se Donner s Mankiwiczem štítili, protože chtěli, aby se diváci smáli spolu s nimi, nikoli aby se smáli jim! Ale to ještě netušili, že scénář nebyl jen prvotní problém, s kterými se museli potácet, zvlášť Donnerovi dělalo problémy to, jak divákům přiblíží hrdinu, aby mu věřili obě polohy, jak Clarka, tak Supermana, a jak ho naučí létat.

Studio na režiséra tlačilo, aby do hlavní role obsadil někoho slavného, jenže Donner odmítal s tím, že by hvězdě nevěřil obě polohy a navíc by v ní diváci neviděli Clakra/Supermana, ale onu hvězdu. Věřili byste snad Paulu Newmanovi, Jamesi Caanovi, Burtu Reynoldsovi, Paulu Newmanovi či dokonce Robertu Redfordovi? Když už to zašlo tak daleko, že se vyzkoušeli snad všichni včetně holiče producentky filmu (!) a buď byli dobří herci, ale na roli se nehodili, nebo naopak byli hrozní, ale na roli by po fyzické stránce byli vhodní, zbyl jen jeden, úplně poslední účastník. Nikdo by to do Christophera Reeva neřekl, protože svalovou hmotou moc neoplýval a navíc měl blond vlasy, ale na castingu mu natřeli hlavu krémem na boty a jakmile se postavil do dnes již slavné pózy a promluvil, všichni v tu chvíli věděli, že mají toho pravého člověka a dokonce i studio s tím souhlasilo. Problém byl s jeho svalovou hmotou, a tak Reeve, který za sebou měl pouze roli v jediném filmu, musel povinně a pravidelně cvičit pod vedením Davida Prowse, který se proslavil jako představitel Dartha Vadera v původní trilogii Hvězdných válek režiséra George Lucase. Reeve se nakonec s postavou tak ztotožnil a cvičení ho bavilo, že posiloval i během samotného natáčení, což vedlo k přetočení některých scén, protože mezi nimi byl opravdu výrazný rozdíl v jeho kondičce.

Superman si z oscarových nominací odnesl jen jednu pozlacenou sošku nahatého plešouna třímajícího meč, a to zaslouženě za vizuální efekty, které byly hlavně chytrou kombinací různých technik, z nichž některé byly dokonce vynalezeny pro film samotný. I po víc jak 20 letech John Gaeta při natáčení Matrixu Reloaded tvrdil, že filmaři ve zobrazování létání člověka na plátně od dob Supermana moc nepokročili a měl pravdu. Menší problém ohledně létacích scén v Supermanovi byl v tom, že se točily na modrém pozadí a Supermanův kostým byl také modrý, a tak se špatně provádělo klíčování, ale nakonec se to vyřešilo pomocí mírně odlišné barvy kostýmu, což divák s pozadím mraků nemá šanci svým zrakem postřehnout. Když jsem u kostýmů, bylo jich vyrobeno celkem 25 s tím, že Reeve nechtěl vůbec žádné svalové vycpávky, ovšem jedna věc se vyřešit musela – Supermanovo „vybavení“. Jak říkal už producent Salkind, buď ho má Superman velkého, nebo ho nemá vůbec. Nakonec se to vyřešilo mírnou zvětšující se vycpávkou, která byla z kovu, z čehož si dost často při natáčení dělala legraci Margot Kidderová, filmová představitelka Loise Laneové, jež Christophera Reeva do nich cvrnkala, protože se jí zdál zábavný zvuk, který vyluzovaly. 

- „Vždyť jsou zasnoubený.“ - „To nevadí, nemůže k tomu dojít.“ – „Proč ne? Musí to přijít.“ – „To je nemožný, Lois by nemohla mít Supermanovo dítě. Myslíš, že by její vejcovody zvládly jeho sperma? Garantuji ti, že by to do ní vpálil jako samopalem. A co její děloha? Myslíš, že je dost silná na jeho dítě?“ - „Jasně? Proč by ne?“ – „Vždyť on je z jiné planety! Jeho kryptonský biologický vlohy posiluje sluneční energie. Jestli se Lois bude opalovat, dítě jí může prokopnout břicho. Například děloha Wonder Woman by jeho dítě unesla. S normálníma holkama by mohl spát s kryptonitovým kondomem. Ale to by ho zabilo.“ – Flákači

Protože se zároveň točil první díl spolu s druhým, aby se ušetřilo, Donner se nijak neuskromňoval a dělal opravdu epický film, tak jak to studio zamýšlelo, ale s tím problémem, že mu neustále na natáčení připomínali, že už výrazně překročil rozpočet, který ani neznal (!) a že natáčení může být kdykoliv zastaveno. Na tvůrce doléhala i tíha ohledně různých výhružek smrtí od náboženských fanatiků – dle nich je totiž ona paralela Supermana s Ježíšem očividná a ortodoxní katolíci asi nevidí rádi, že jejich Spasitel je ve skutečnosti mimozemšťan vyslaný na planetu zemi svým otcem, který zahynul při výbuchu a všichni mu nevěřili. To ale nebylo nic proti neustálým hádkám se Salkindovými, kteří Donnerovi připadali velice kontraproduktivní a nebýt Richarda Lestera, tak by asi ani první díl nedotočil a druhý neroztočil. Lester totiž již před samotným natáčením Donnera varoval, že by měl raději dát od projektu ruce pryč, protože Salkindovi jsou ti největší možní producentští podrazáci,které několikrát žaloval, aby mu zaplatili honorář za Tři mušketýry, soudy pokaždé vyhrál, ale Salkindovi právu unikali neustálým stěhováním.Jak se později ukázalo, Lester měl pravdu a Salkindovi se Donnerovi za obří úspěch Supermana v kinech odměnili tak, že ho nenechali dotočit druhý díl, který dodělal Lester, který tak konečně viděl i své peníze za Mušketýry.

To bylo tak, jednou skutečně rozpočet byl přesáhnut výrazně a natáčení zastaveno s tím, že se nejdřív do kin vpustí první díl a uvidí se, co na to lidi. Jenže tohle rozhodnutí bylo učiněno krátce před premiérou Star Wars, jíž Warner Bros náležitě využil a před první, v pořadí však čtvrtý díl Lucasovy vesmírné ságy a space-opery se promítala v kinech ukázka na Supermana, která diváky fascinovala a po jejím skončení dokonce aplaudovali, i když v ní nebylo nic krom záběru oblak a přilétajících titulků slavných jmen. Tedy „nic“, jak se to vezme, na jejím pozadí běžela geniální hudba Johna Williamse, která celému filmu dodala grády a Donner ji tak moc věřil, že se ani nebál nechat běžet úvodní titulky filmu dobrých pět minut jen kvůli ní! Superman vstoupil do kin v prosinci 1978 a závratné tržby se od něj neočekávaly, ale nakonec – jak to tak bývá – předčil všechna očekávání a v žebříčku nejnavštěvovanějších filmů se udržel celých 30 týdnů! Donnera však čekalo zklamání, nejen že nemohl dokončit druhý díl tak, jak zamýšlel (údajně mu zbývalo jen nějakých 20%!), ale dokonce v médiích uslyšel od Lestera vychloubačný komentář, že je strašně pyšný na scénu, v níž v baru Clark Kent, zbaven svých super-schopností, se popere s řidičem náklaďáků a pocítí poprvé bolest a ochutná svou krev. Komické na tom je, že Lester údajně v jednom rozhovoru tvrdil, jak je pro ně zrovna tahle scéna důležitá, ale ve filmu je přitom vidět samotný Donner, který měl chuť křičet: „Ty parchante! Tos přece nenatočil ty! A nejenom, že to není tvoje práce, všichni mě v ní můžou přece vidět!“

Superman jakožto série i jako jeho herecký představitel Christopher Reeve skončili nešťastně. Druhý díl, i když má několik nezvládnutých vedlejších motivů a je příliš okázalý v akci a málo se soustředí na některé postavy, z nichž se pak stávají karikatury, je stále ještě více-méně srovnatelný s originálem. Třetí díl režírovaný již jen samotným Lesterem se svrhává ve frašku, v níž Superman sedí opilý na soše svobody, vylévá ropné tankery do moře a bojuje se zloduchem, který je jen odleskem úlisného a vypočítavého Gene Hackmana, o komickém side-kickovi ani nemluvě. Třetí díl měl několik skutečně vynikajících scén, většina z nich patřila však komiku Richardu Pryorovi, který se vedle Supermana stal jednou z hlavních postav, sebeparodické scény ale vyznívaly křečovitě, robotická služka byla vrcholem dementnosti a vyjma jedné akční scény souboje hodného a zlého Supermana neměl třetí díl vyloženě co nabídnout. Záminka varovat před zhoubností a nástrahami i zneužitelností počítačů je sice chvályhodná, ale celý film nemá daleko k parodickému Batmanovi z 50. let, až na to, že tohle tvůrci mysleli smrtelně vážně. Christopher Reeve se po Supermanovi III dokonce vyjádřil v tom smyslu, že už nevidí důvod natáčet další díl, protože se nemá série kam dle jeho slov dál posunout.

To ale bohužel platilo jenom do té doby, než mu byla nabídnuta možnost napsat vlastní scénář – můžeme se dohadovat, jestli za výslednou katastrofu, doslova naivistickým způsobem ve snad neexistujícím scénáři varujícím před nukleárními zbraněmi, může Reeve či samotní producenti, kteří skrouhli rozpočet z už tak nízkých 35 milionů na pouhých 17 a z filmu odstranili dobrou tři-čtvrtě hodinu, ale výsledku se nedobereme. Čtvrtý Superman s podtitulem „Quest for Peace“ nabízí slušnou trashovitou zábavu, horší je ale fakt, že zde nejsou vůbec žádné náznaky po sebeparodii anebo nadsázce – ale ruku na srdce, dá se brát vážně Superman zachraňující ruskou vesmírnou loď a jehož první slova ve filmu jsou ruská (!) a který mluví před radou OSN a Lois Laneová brečí dojetím a tleská ve stoje? Nezachránil to tenkrát ani Gene Hackman, který si může na svou kariéru připsat jednu ze svých nejhorších rolí, kterému tentokrát ubylo na geniálnosti a dočkali jsme se karikaturistické podoby záporáka, který je sice starým známý egomaniakem tak, jak ho máme všichni rádi, ale jeho hrdost byla vyměněna společně se sakem za demenci a havajské košile. „Quest for a Peace“ skutečně doporučuji jen lidem zabývajícím se pokleslými, hloupými a nevydařenými filmy. Je sice pravda, že se zde Superman dočkal důstojného záporáka v podobě slunečního muže, ale jejich soubojové scény se odvíjejí v ryze nudném, po trikové stránce naprosto příšerném duchu (je vidět dokonce i bluescreen kolem letícího Supermana!), vykrádajícím první dva díly. Superman IV je smutným příkladem filmu, který na dlouhou dobu uzavřel sérii a dokonce zamezil vzniku dalším plánovaným komiksovým adaptacím. Tak mě napadá, při pohledu na Batmana a Robina i Fantastickou čtyřku (ok, ta ji má pouze v názvu) – není tohle číslo náhodou osudné pro tenhle druh filmů?

I když poslední Superman propadl, zájem o něj stále byl, a tak se to nejdříve zkusilo na mladé publikum v podobě Superboye řešící strasti a slasti školských let našeho opláštěnkovaného hrdiny, který měl předvídatelný děj, ale povedené a skutečně zábavné dialogy a jednotlivé premisy některých dílů byly někdy skutečně zajímavé – pokud vám ale bylo 10 let. Smalville, dospělejší verze Superboye, postrádá jakékoliv výsměchy klišé a brilantně napsané dialogy, jedná se pouze o slušně odvedenou žánrovou záležitost cílenou na mladé publikum. O poznání lépe si i co do sledovanosti vedl seriál Lois & Clark: The New Adventures of Superman s adekvátním Deanem Cainem a hlavně úžasnou Teri Hatcher, mezi nimiž to skvěle jiskřilo a dialogy byly výtečně napsané (bez ironie), i když se nevyhýbaly klišé! Nesmím ale zapomenout, kvůli kompletnosti výčtu, na „příživnický“ snímek Supergirl, o jehož kvalitách je řečeno vše v samotném názvu a ani inspirace campy jako Barbarella či Flash Gordon nepomůže.