ČESKÁ KRITIKA NADRŽUJE DOMÁCÍM FILMŮM

Váš názor na rozporuplne prijímaný film Obsluhoval jsem anglického krále? Kde vidíte jeho najväčšie slabiny?

Tady se s odstupem cítím trochu nachytán. Připadá mi, že se mnoho z nás kritiků chová velmi předvídatelně jako „rozzlobení mladí muži“ a tím jen naplňujeme očekávání Jiřího Menzela, který ten film schválně nenatočil „pro nás“. Jeden můj pedagog (padesátník) vtipně prohlásil, že Anglický král je esencí tzv. stařeckého filmu, až se téměř zdá, že tuto svou povahu reflektuje. (Nejspíš ale nereflektuje. Prostě se tu jen koukáme na nahé holky a žádnou soulož; jednoduchý obraz impotence.) Pokud jsem napsal velmi naštvanou kritiku do Cinepuru, můžu si sice stát za jednotlivými argumenty a dále je rozvíjet v rozběhnuté diskusi pod článkem (už se na to chystám), ale stále se chovám velmi předvídatelně; je možné mě snadno ocejchovat jako toho nechápajícího a zatvrzelého. Rozporuplnost příjímání Anglického krále má kořeny hlavně v generačních rozdílech a trochu i v chápání určitého technického standardu. Podle mě má Král televizně plochý obraz, špatné triky a postsynchrony, takže ho neberu jako plnohodnotné dílo pro kina. Což je úplně primární, zkrátka se mi hnusí, jak vypadá a zní. Co se týče tématu filmu, explicitního sdělení, skryté ideologie, zpracování, odchylek od předlohy apod., tak k tomu níže...

Čo si myslíte o tvrdení režiséra, že iba on sám vie, čo je na filme zlé?

To bude platit, pokud přijmeme předpoklad, že u filmu máme znát proces umělecké tvorby a technické (denní) výroby. O tom vědí autoři jistě víc než diváci. Režisér ale nemá žádnou vládu nad tím, jaké místo zaujme film v celku kultury, do níž přichází. To nejde ohlídat a je na kriticích, aby to odhalili, či to také možná určili coby „výrobci názorů“ (opinion makers). Důraz kladu na plurál u názorů... Režisér by měl mít tu pokoru a soudnost, aby si uvědomil, že dějinný rozsudek nad jeho dílem mají jiní lidé než on. Jedněmi z těch lidí jsou i kritici a jejich hlavní práce je právě rozkrývat, co zůstalo ve filmu nevyjádřeného, co je v něm potlačeného, zkrátka, jaké jsou jeho ideologické symptomy. Tvůrce, který tohle neuznává, jako by ani nežil v tomto ani minulém století a úplně ho minul rozvoj psychoanalýzy, sociologie, kulturní antropologie a estetiky. Kdybychom v otázce citovanou větu brali do důsledku, znamenalo by to, že režiséři si mají na své filmy psát recenze? Nebo se žádné recenze psát nemají a diváci jenom mají tupě přijímat, co je jim naservírováno? A nemá náhodou tvůrce být vděčný za reflexi od někoho nezainteresovaného, kdo ve filmu nemá investované peníze, není jeho kamarád či člen rodiny? O Jiřím Menzelovi si již dlouho myslím, že je sebestředný narcis. Citovaný výrok to bohužel jenom potvrzuje. Plyne z něj velmi odpudivý postoj „Nic nepotřebuju od nikoho vědět, všechno vím nejlíp.“

Ako vnímate rozdelenie názoru bežných divákov od názoru filmových kritikov v kontexte nového filmu Jiřího Menzela? Obsluhoval jsem anglického krále je totiž trošku iný prípad, ako české tínedžerské komédie, či stávky na istotu á la Hřebejk/Svěrák.

Ony i mezi kritiky panují názorové rozdíly, to je normální. Jistá vyostřenost reakcí určité části kritické obce ale pramení nejspíš z toho, že se pisatelé pokoušejí srovnávat Hrabalovu předlohu s výsledným filmem. Jistě to nelze dělit přísně, ale víceméně platí, že ta hlavní masa spokojených diváků nezná Hrabala jako spisovatele, zná jen Hrabala filtrovaného Menzelem. Nebudu stát pouze na straně těch, kteří snad Hrabala považují za nedotknutelného a dokonalého. Nemusím být ani věrný ctitel a znalec všech jeho děl, ale můžu si všímat toho, že konkrétně adaptace Anglického krále potlačuje víceméně vše, co je na tomto románu specifické. Je to vlastně velmi nešťastné shledání spisovatele, který byl formálně nesmírně eruptivní a neukázněný, a filmaře, který prý „nerad exhibuje“. Jenomže ten román je výjimečný právě pro svou formu, svou nelineárnost, roztříštěnost, stavění silných kontrastů vedle sebe...

Menzel natočil film velmi konvenčně, vystříhal se právě těch kontrastů a tím popřel základní stavební princip románu. Hrabalovskou poetiku rozhodně nezachoval, byť se může bít v prsa, že ano. Menzel tvrdí, že se nemůže zavděčit všem a že každému bude chybět nějaká epizoda z románu, ale o to přece nejde. Ve filmové adaptaci byl kompletně popřeno Hrabalovo vidění světa, v němž to krásné a hrůzné existuje vedle sebe a pospolu. To už není jemný posun významu. Připadá mi poněkud perverzní propagovat filmy na motivy hrabalových románů jako něco „hezkého českého“. Z komplexního spisovatele a myslitele se pak dělá bodrý pivní strejda. Stejně tak se mi nelíbí, že Menzel neumí uvažovat diferencovaněji a cokoli, co nevyhovuje jeho stylu točení, cejchuje jako „exhibicionismus“, čímž předem odsuzuje (byť jen možnou) konkurenci.

Kde vidíte problém, že bežný divák nevidí obsahové/formálne chyby Menzelovho filmu? Je to dôsledok všeobecnej spokojnosti divákov s nekvalitným audiovizuálnym materiálom, alebo zohráva úlohu aj vekový priemer cieľového publika tohto konkrétneho snímku?

Chyby jsou vždy silný výraz. Sám jsem ho použil jen v případě, kdy jsem měl pocit, že tvůrčí rozhodnutí (jinak vždy legitimní akt) omezuje množství významů, které nesla/produkovala kniha. (Předpokládám existenci jistých „pevných“ významů a zároveň to, že si mnohé dotvoří každý čtenář sám.) O rozdílu mezi košatým, rozbíhavým a překotným, „chrleným“ vyprávěním a prostým, relativně pomalým střídáním dvou časových linií už byla řeč. Forma není nahodilá a zaměnitelná, nese v sobě dokonce nejvíce významu a udává smysl celku. U Menzela smysl celku zanikl, byl popřen.

Dále: Hrabal je velmi fyzický autor, jeho popisy jsou mimořádně naturalistické. Hrdina v závěru knihy cítí výčitky svědomí jako fyzickou bolest, ozvěny ran zatloukaných hřebíků. Ve filmu na sebe jen kouká do zrcadel; to je opravdu slabota. Další problém činí malá spojitost mezi dvěma hlavními představiteli filmu. Jiří Menzel se domnívá, že za tyto rozpaky může jakási nacionalistická pohnutka kritiků, že jeden z herců je Bulhar. Obávám se, že takhle snadno se z toho vylhat nejde. Asi by to chtělo preciznější psychologický rozbor – a to ani ne tak hrdiny, ale spíše základních a univerzálních zákonitostí diváckého vnímání. Je opravdu možné z té stylizace a vypravěčské kompozice, kterou zvolil Menzel, dobře vyvodit, že ti dva lidé jsou stejná osoba a hlavně, co se asi tak muselo stát, aby se jeden člověk takhle (psychologicky) proměnil? Film nenabízí vlastně žádná vodítka, jen filmařsky nejlacinější techniku – voice over (nekonečně užvaněný komentář mimo obraz, kdy starší hlas říká „to jsem já za mlada, teď vám to ukážeme a já vám to ještě potvrdím“).

Silně taky pochybuju o tom, že je ve filmu dobře dodržen princip tzv. nespolehlivého vypravěče, kdy by vám mělo dojít, že to, co vypravěč s odstupem o sobě jako o aktérovi děje říká, není úplně pravda, respektive, že vypravěč nechápe širší souvislosti světa, v němž se nachází. Ono by to chtělo vystavět ironii vůči postavě, ale v Anglickém králi je vyprávění (autorský pohled) stylizováno stejně jako hlas vypravěče (což je nižší instance) a jednání aktéra. Jednoduše řečeno: říká-li Jiří Menzel, že hlavní hrdina Jan Dítě „není zlej, je jenom blbej, jako my všichni“, chce se křičet – Ne, všichni tak blbí nejsme a na dějiny dokážeme mít kritičtější pohled. Menzel na jednu stranu tvrdí, jak ukazuje, že Češi jsou proradný národ, ale kdyby to OPRAVDU ukazoval, tak by se na ten film tolik nechodilo a nevyvolával by onu maloměšťáckou spokojenost s „hezkou českostí“.Důvod, proč „běžný divák“ něco nevidí, jsou nasnadě. Nechce vidět, nechce si o sobě narušovat dobré mínění, je rád, že po dlouhé době vidí film, který stíhá sledovat, který po něm nic nechce a přitom je to docela výpravné, docela legrační, jsou tam i jakési dějiny, takže to má asi hloubku... a tak. Pro mě je Menzelův pohled na dějiny smířlivý, podobně jako když Václav Klaus populisticky sděluje národu, že „šedá zóna“ rozkládala minulý režim zevnitř. Je to přesně to, co chce každý strašpytel slyšet  („I já, ve své připosranosti jsem byl vlastně hrdina“).

Menzelův Anglický král jen simuluje dějinnou reflexi a přitom hladí po srsti. I ta epizoda s odsunem Němců v sobě nemá žádnou odvahu. Jednak do celku filmu nesedí svojí vážností a jednak vypadá jako vytvořená na objednávku pro německý trh. Pokud to nebyl vědomý záměr nehraje už moc roli, německý festival to ocenil... Je mi jasné, že spor by o „obsah“ dotyčného díla by mohl být dlouhý. Je otázka, nakolik má být Jan Dítě unikát a nakolik obecný model Čecha. (Je třeba Forrest Gump unikát či typický, nebo typizovaný Američan?) Stejně tak to, jestli má být podle logiky knihy a filmu jeho životní postoj přijatelný, smutný, směšný, nakolik v sobě nese moment poznání atd. A nezajímavá není ani otázka, proč by se Češi měli pořád shlížet v nějakých sebemrskačských filmech a říkat si o sobě, jak jsme hrozní.... Hlavní problém ale je, že film tuto debatu svou stylizací a způsobem vyprávění předem utnul. Na konci si dejme pivo a buďme v pohodě... Žádná výzva. Menzel rád mluví o katarzi, ale ta tady má povstat z čeho? „Přežil jsem všechny režimy a jsem v klidu?“

Z Berlinale si Menzel odnáša cenu FIPRESCI, ako je to vôbec možné? Ide o typické organizačné festivalové kalkulovanie (máme tu tvorcov, tak to dáme im), alebo je za tým nie zrovna veľká fundovanosť zloženia poroty FIPRESCI v Berlíne?

Tady bych rád zdůraznil, že ačkoli ve mě Anglický král vyvolává až fyzický odpor, udělení ceny FIPRESCI mnou nijak nezacloumalo. Nejsem vůči tomu filmu tak nabroušený, abych se užíral tím, jak to, že získal nějakou cenu. Tyhle festivalové čachry mě nechávají naprosto chladným. Nezpochybňoval bych ani fundovanost poroty. Ale je rozhodně zajímavé podívat se na to, kdo v ní seděl. Dva ze tří členů poroty kritiků jsou dost „osvětlující“ osoby. První je Jerzy Plazewski, devadesátiletý pán, velmi zasloužilý, ale také konzervativní polský kritik, který má averzi k postmoderně a současnému Hollywoodu, projevuje se silně moralistickými postoji a pro český film má od dob nové vlny slabost. Čtete-li si některé Plazewského texty, které u nás vyšly ve Filmu a době (a to před Listopadem 89, tak i po něm), zjistíte, že se v mnohém názorově kryje s Menzelem. Bylo by naivní myslet si, že všichni kritici jsou na Menzelovy výroky o současném filmu alergičtí. Plazewski jen dovede tytéž názory napsat teoreticky fundovanějším jazykem. Pokud jsem napsal do recenze v Cinepuru, že Anglický král musí být pro každého literárně a filmově gramotného k nepřežití, vypadá to teď v porovnání s Plazewským, autorem vlivné (ale dnes už zastaralé) publikace Filmová řeč, trochu divně, pravda... Pozapomněl jsem totiž na to, že gramotností je více typů. Plazewski určitě dokáže „číst“ Menzelův film jako přehlídku filmařských technik, které – brány samy o sobě z formálního hlediska – šlapou jako hodinky. Ale nevím, jestli Plazewski rozumí české kultuře zevnitř, nakolik zná Hrabala a jaké jsou jeho předběžné nároky. „Horizont očekávání“ a kulturní kontext nejdou úplně odmyslet, neexistují dobré a špatné filmy samy o sobě, ale vždy jen v rámci nějakých nároků. O těch technických nárocích jsem už mluvil, o nárocích, které jako Čech a čtenář Hrabalova nejoriginálnějšího románu mám, taky. Plazewski píše o „filmové řeči“, tak jak o ní mluví i Menzel. Dnes se tento termín už nepoužívá, namísto jakýchsi „distinktivních komunikačních jednotek“ se hovoří o složitějších narativních systémech a historické poetice. A myslím, že vypravěčsky a stylizačně Anglicky král selhává. Jeho vyprávěcí model je primitivní a historická retro stylizace v mnohém nesmyslná.

Druhý člen poroty, Phillip Bergson, je podle dostupných údajů člověk, který ročně absolvuje více než 30 festivalů. Nechci být za hulváta, ale důkladně si toho pána prohlédněte, a řekněte, zda byste chtěli dopadnout jako on. :) Kromě toho, že  taky nesnáší Tarantina a miluje filmy jako Velký Gatsby, mi přijde jako typický festivalový vyžírka a tzv. quote whore („citační děvka“), onen hodně opovrhovaný typ kritika, který nešetří superlativy, má omezený slovník a distributoři si pak vybírají jeho věty na obaly videokazet a DVD. Snad k němu nejsem příliš příkrý, ale nepůsobí na mě dobře. Abych taky tu případnou křivdu zmírnil, mám ještě jedno velmi prosté vysvětlení, proč Anglický král získal dotyčnou cenu. Je totiž třeba přihlédnout ke složení filmů na festivalech. Cokoli se liší, zaujme. Viz Amélie z Montmartru. Jakmile se v moři depresivních filmů objeví něco komediálnějšího, působí to jako zjevení. Osobně taky nejsem nadšený z toho, že filmové festivaly bývají přehlídky nudy, deziluze a odcizení, on i ten vážný pohled na svět může být podán pěkně hloupými klišé a mezi tzv. vyšším uměním je spousta odpadu. Menzelův film proto mohl vysvitnout jako úlevná změna, nic proti tomu. Cena FIPRESCI má určitě symbolický a možná více než symbolický význam pro budoucnost české kinematografie. Přinejmenším po obchodní stránce (exportovatelnosti artiklu) na tom budeme teď (přinejmenším pro příští rok) lépe, pokud nepromarníme příležitost. Z uměleckého hlediska ta cena ale neznamená nic důležitého. A rozhodně mě nenaplňuje  národní hrdostí. Hry na trofeje jsem nikdy nehrál. Ani když byl třeba bezvýznamný film Želary nominován na Oscara. Stane se, no, co naděláme...:)