MAĎARSKÝ FILM ZÁPASÍ O MÍSTO NA SLUNCI |
MAĎARSKÝ FILM ZÁPASÍ O MÍSTO NA SLUNCI |
Maďarům bychom mohli závidět. Maďarský film je spolu s polským filmem nejlépe viditelný v krajině postkomunistických zemí. Můžeme se dohadovat, jestli je to tím, že maďarský Miloš Forman, tedy oscarový režisér István Szabó, žije v Maďarsku a věnuje se jeho propagaci v zahraničí. Je to možná díky osmdesáti významným i méně významnými festivalovým cenám pro maďarské filmy za rok 2009. Nebo je to přijatým filmovým zákonem, který umožňuje plnit hlavní podpůrný fond - Veřejnou nadaci pro film, penězi z různých zdrojů (u nás by tomu finanční experti řekli dvojí zdanění, což je u nás hlavní argument proti přijetí filmového zákona)? Tři hlavní maďarské fondy pro podporu filmu operují dohromady úctyhodnou částkou kolem 35 mil. Euro na rok. Ročně jde do premiéry zatím stabilně kolem 25 celovečerních filmů, situace tu není tak drastická jako třeba v Německu nebo ve Švýcarsku, kde hotový film je mrtvě narozené dítě - často vůbec nenajde distributora.
Maďarské filmy měly v roce 2009 hezkých 12 procent podílu na trhu. Druhý nejúspěšnější maďarský film roku 2009, muzikál Made in Hungaria, ne nepodobný Hřebejkovým Šakalím letům, skončil na druhém místě žebříčku s 225 000 diváky (běžel na MFF Karlovy Vary 2009) a nejúspěšnější film loňska je komicko-eroticko-mafiánský thriller o zadlužených maďarských mladících v Americe, kteří se rozhodnou natočit kvůli dluhům porno. Film se jmenuje A Kind of America 2 a skončil v roce 2009 s rekordem 450 000 diváků.
Maďarský filmový týden (2.-8.2.2010) uvedl 16 celovečerních filmů plus 10 celovečerních filmů, které filmoví producenti natočili pouze pro televizi. Z těch šestnácti je nejméně pět takových, že stojí za velký kus řeči. Jsou to filmy natočené jiným než televizním jazykem, hodně obrazové nebo hodně odvážné. Maďarsko-švýcarsko-rakouský horor The Kamera Murderer (Vrah s kamerou, režie Róbert Pejó) se odehrává v milionářské vile u Neziderského jezera, v místech, kde dřív probíhala ostře střežená hranice mezi Maďarskem a Rakouskem. Dnes je tam natur pur, kus země obývané neustále kuňkajícími žábami, které je filmu slyšet víc než filmovou hudbu. A lány vysokého, nekonečného rákosí, jedinečná kulisa filmového tajemna. V obydlí se sejdou dva páry úspěšných mladých lidí, jeden z Budapešti a druhý z Vídně. A zatímco tihle čtyři pijí tokaj a hrají karty, v okolí se ztratí tři děti. Jak se ukáže, děti se staly obětí amatérského snuff filmu natáčeného pro internet, tedy snímku, v němž v průběhu děje někdo reálně zemře. Jestli děti zemřely pádem z bývalé strážní věže na státní hranici, kam je vrah donutil vystoupit nebo jinak, zůstává nejasné. Okolí češe policie, lítají vrtulníky a dva páry v milionářské vile jsou stále víc nervózní.
Do světa manipulací
Černé barvy hororu si přišlo publikum rozptýlit na film Team Building v režii talentované Réky Almásiovej. Někde v hotelu mimo město probíhá školení nějaké velké firmy. V rámci posilování kolektivu chodí účastníci kolem dokola a drží mezi sebou míče, nevšední zážitek pak hodnotí, načež britský školitel hodnotí je. Lektor hovoří o tom, že „musíme být otevření“, „pomáhat si“ a „podívat se do zrcadla, abychom se změnili“ a neustále opakuje, jak se od vnitřní motivace přechází ke spontánně kreativní komunikaci a jak každý musí znát svou cílovou skupinu. Nikdo tomuhle vymývání mozků pomocí pouček moc nerozumí, ale všichni dělají, že jo. Nakonec přijde hlavní poučka: „Všichni jsme jen produkt. Vždycky záleží na packagingu.“ Nikdo lektora nepošle k šípku, ostatně naslouchání lektorům Večerní univerzity marxismu-leninismu i lektorům moderní komunikace (o něco chytřejším) máme nějak v krvi už řadu let. Jeden z nejagilnějších členů skupiny je starý učitel, který se snaží zavděčit co může a usilovně tmelí kolektiv. Když se jeden z mladých účastníků teambuildingu vzbouří a říká, že je to jen pokročilý způsob, jak se přizpůsobit a lézt do zadku nadřízeným, lektor ho dostane na chytáku s čísly a odstraní ho z kolektivu jako veš. „Ani dítě nezplodíš sám!“ volá za ním vítězně a ostatní houfně přisvědčují. Ve světě teambuildingu se rodí týmy a rozpadají osobnosti.
Maďaři žijí manipulacemi dnešního svata. Czukor Show (Tamás Dömötör) je výtečně nasnímaná talk show se zvanými hosty – manžel, manželka, milenka, sestra a muž, který jim půjčuje byt. V talk show se probírá, jak muž žije se dvěma ženami a nestará se o nemocnou matku, vychází na povrch těhotenství a pere se nejšpinavější prádlo. „My jen urychlujeme to, co by se stejně jinak stalo,“ říká moderátor Milán Czukor. Pozvaní švédští hosté jsou z této „hranice bourající show“ konsternováni, načež dávají šéfovi studia velkou zakázku. Moderátor i lektor teambuildingu jakoby říkali: před naším světem není úniku, my jsme vítězové a dokud budou média ovládaná penězi a počtem diváků a reklamou, do té doby to bude takhle. (Zvlášť zajímavé pro lidi, co zažili socialismus s jeho kontrolou lidí a médií pomocí ideologie a vědí, že tohle bylo ještě horší).
Dva póly Evropy
Vítězný film Maďarského filmového týdne – Bibliotheque Pascal (Pascalova knihovna, režie Szabolcs Hajdu) líčí příběh rumunské Maďarky Mony. Ta odejde od své tříleté dcery a od svého otce se nechá prodat do londýnského klubu umělců, homosexuálů a další smetánky, vyhledávající exkluzivní vzněty. V jednom z pokojů tu vystupuje jako Johanka z Arku. Aby přežila, šéf klubu jí píchá drogy, občas jí někdo nafackuje, občas si ji někdo koupí na erotické radovánky. Pokoje jsou vybaveny dekadentními a rafinovanými uměleckými předměty jako svíčky, kříže a panenky. V prézentu film líčí, jak Mona, která je už zpátky v Rumunsku, se snaží dostat svou dceru zpátky – ta byla mezitím dána do ústavu na převýchovu.
Režisér Szabolcs Hajdu říká o tomhle zvláštním maďarsko-rumunském světě: „Story Mony jsem napsal před pěti lety. Žil jsem tehdy v Rumunsku. Každý den jsem byl konsternován světem Balkánu, kde koně Cikánů mrzli v minus třiceti stupních, kde ortodoxní kněz řídil černou audinu a žehnal husám, vejcím a paklíkům peněz. Je to svět, ve kterém policie může být uplacena krabičkou pudinků, kde si vykladači osudu a obchodníci se zázraky dělají placenou inzerci v novinách, kde pohromadě žijou Maďaři, Cikáni, Rumuni, Arméni, Němci, Turci a Rusíni. Je to místo, kam Holanďané přijíždějí nakupovat pozemky, odkud etničtí Maďaři utíkají zpátky do Maďarska a odkud se Rumuni snaží emigrovat do zemí, kde se mluví románskými jazyky. Odtud jsou mladé ženy zavlékány do Itálie, Španělska, Německa a Francie – a nedokáže to změnit ani Evropská unie. Příběh sexuální otrokyně, o které jsem pak natočil film, mně vyprávěla bufetářka v divadle. Zažila to na vlastní kůži – cestu z Rumunska přes Vídeň do Londýna. Něco jsem převzal, něco jsem zažil sám, něco mi vyprávěl někdo jiný, něco jsem domyslel. Jisté je jedno: Rumunsko má nejvyšší emigraci mezi evropskými zeměmi a Rumuni většinou odcházejí kupodivu do Velké Británie. Tyhle dvě země znamenají dva póly Evropy. Dva póly, vzdálené zeměpisně i kulturně. Jsou to dva hlavní póly evropské emigrace.“