RAKÚSKY FILM – SÍLA DOKUMENTU

Škola v pohraničí

Jeden z nejzajímavějších filmů letošního festivalu rakouského filmu Diagonale (obdoba festivalu českých filmů, plzeňského Finále) byl absolventský film Inside America. Studentka vídeňské univerzity Barbara Eder ve filmu shrnula své zkušenosti, kdy studovala na střední škole Hanna High School v texaském Brownsvillu. „Film jsem koncipovala jako dokument, ale nakonec jsem cítila, že dokument hodně omezuje v situaci, kdy chceme říct plnou pravdu. Hraný film může realitu zobrazit tvrději než dokument.  Proto jsem se rozhodla pro hraný film na dokumentárních základech.“ Barbara Eder vzpomíná ve filmu na své spolužáky. „Joshua patřil k jednomu z mnoha drogových gangů, které tam fungovaly. Trávila jsem s ním a dalšími kolegy hodně času. Jednoho dne nepřišel Joshua do školy. Dozvěděli jsme se pak, že urazil přítelkyni vůdce gangu. Dostal co proto, strávil několik měsíců v nemocnici. Do školy se už nikdy nevrátil.

Tehdy byly drogy u školáků běžné a našly se v téměř každé lednici. Násilí bylo normální. To, že nějakého studenta odvedla policie uprostřed vyučování, patřilo k všednímu životu.“ Režisérka film  složila z příběhů šesti hrdinů ve stylu amerických nezávislých filmů, které nehodnotí, ale ukazují realitu tak, jak je.  Zajímavé je fungování školy, kterou drží pohromadě takřka vojenské rituály, zocelování v tradicích americkém snu a dennodenní fyzické prohlídky studentů. Do školy nesmí zbraně a drogy. Role studentů hrají většinou studenti sami. Někteří z nich se premiéry ve Štýrském Hradci nedočkali, protože sedí ve vězení. Jednou z nejzajímavějších postav je kluk, který se při hodině marketingu zaváže, že bude prodávat sušenky. Je to ale nepraktický outsider. Prodávat neumí, není členem žádného gangu typického pro americko-mexické pohraničí.   Nepraktický kluk se stává jakýmsi průvodcem filmu. Jako by prostřednictvím filmu říkal, že přežít mohou nejenom gangsteři, vojáci  a šprti.  

Ideologie posiluje

Vítězný film festivalové dokumentární sekce pojednává o fotbalových královnách. Jsou to Severokorejky. Film se jmenuje Hana, dul, sed. Což jsou zvuky, které provolávají  fotbalistky při výcvikovém pochodu. Hlavní zbraní pro budoucí vítězství je podle šéfa týmu „ideologie, nasazení a technika“.  Smyslem sportovního klání  je „dokončit dílo socialismu“.  Režisérka Brigitte Welchová, která byla zhruba před deseti lety  se svým krátkým  filmem pozvána na Mezinárodní filmový festival do Pchjongjangu, začala fotbalový dokument točit už v roce 2003. Postupně pro ideu získala kameramanku Judith Benediktovou a druhou režisérku Karin Macherovou. Krize při natáčení přišla vzápětí. Už v roce 2004 Severokorejky prohrály olympijskou kvalifikaci s Japonskem, tým byl rozpuštěn a vůdce Kim Čong Il poslal fotbalistky „do penze“. Film byl ohrožen – o prohrávajících fotbalistkách nelze v Severní Koreji dělat filmy. 

Velký vůdce však rozhodl, že tým fotbalistek bude přestavěn a Brigitte nakonec obdržela povolení k natáčení. Dostala tlumočníka a dozor a mohla se vydat za fotbalistkami. Sleduje celkem čtyři ženy z původního týmu. Součástí filmu se nakonec překvapivě stal i materiál z roku 2003 a 2004 o prohrávajících fotbalistkách. Režisérce se podařilo získat i práva na klíčové fotbalové zápasy, které doplňují vyprávění sportovkyň. Co severokorejské fotbalistky motivuje? Ve filmu říkají, že to hlavní  je „udělat radost velkému generálovi“ a hrát  „pro generála, pro lid a uskutečnění svých snů“. „Musíme myslet na svého generála a hrát,“ říká Ri Hyang Ok. Zejména před zápasem s USA jsou Severokorejky posilovány v nenávisti proti Američanům. „Amerika je hlavní nepřítel našeho lidu,“ říká jim trenér. Zápas však Severní Korea prohraje 0:2.  Podobně osobně berou fotbalistky utkání  proti Japonsku. „Chtěla jsem se pomstít za matku, kterou Japonci ponižovali“, říká jedna z nich.  Zápas s Japonskem Severní Korea také prohraje. „Zklamali jsme náš lid,“ řekne potom Ra Mi Ae, která hrála v obraně.

Po přestavění týmu se karta obrací. Severní Korea poráží  Tchajwan v olympijské kvalifikaci (2007), stává se mistrem Asie, účastní se Olympijských her  v roce 2008 a v roce 2009 se probojovává na 5. místo světového řebříčku. Fotbalistky tu a tam prozradí, že vysoké herní nasazení přináší i hmotné výhody jako je příděl většího bytu nebo potravin pro „sportovkyně lidu“.  Ženy mohou také studovat, například angličtinu. „Nechtěli jsme ukazovat, co vidíme v Severní Koreji, nechtěli jsme pronikat za fasádu,“ říká režisérka, která se jako jedna z mála dostala i mimo oficiální trasy. „Chtěli jsme vidět realitu očima fotbalistek. Točili jsme film tak, jak se chtěly prezentovat, tak, jak se samy  inscenovaly.“ Fotbalistky jsou ukazovány zejména jako sportem zocelené, tvrdé, disciplinované a mnohdy velmi hezké ženy. Některé scény nakonec ve filmu nejsou – například návštěva fotbalistek v kostele. Tehdy byly ženy podle vyprávění režisérky velmi spontánní – uvolnily se a bez respektu se vysmívaly náboženské víře. Ženy ani v jedné scéně filmu nepřekročí hranice toho, co je povoleno. Není tu ani jednou záblesk nějaké ironie nebo zlehčení oficiální politiky. To, co motivuje ženy k vysoké herní disciplině, je  - aspoň podle filmu -směs národní hrdosti a strachu.