HORRORY ZO STREDNEJ EURÓPY V CANNES

Filmy smutné a bez iluzí

Ne však ve filmech. Ve filmech z východní Evropy, které byly vybrány do oficiálního programu v Cannes, se to hemží chudáky, vidět je tísnivé interiéry socialistických věžáků a nemocnic, betonové zdi, které v dobách socialismu lemovaly továrny. Celé je to však trochu jinak: ten, kdo vykopává chmurnou postsocialistickou realitu, má v Cannes určitě lepší pozici než režiséři propagující krásy kapitalismu. Kapitalismus prostě není příliš in, jeho kritici mají pré. V Cannes už několik let za sebou nejvíc září odvážní Rumuni. Ti od dob průlomového filmu Smrt pana Lazarescu (Cristi Puiu) a několika dalších horkých filmů o trnitém nastolování kapitalismu na Balkáně mají v Cannes zelenou kartu. Cristi Puiu je v Cannes letos zpátky. Dokonce jako herec. Svůj nový, tříhodinový opus s názvem Aurora nejen režíroval, ale zahrál tu i hlavni roli. Nikdo z padesáti adeptů totiž neprošel castingem a nevyhověl režisérovým nárokům na hlavní postavu. Aurora je druhá část velkého režisérova projektu “Šest příběhů z předměstí Bukurešti”.

Hrdina jeho nového, matematicky přesného filmu je vrah. Jmenuje se Viorel. Od začátku filmu, kdy ho sledujeme jak odchází od své milenky, plánuje, jak provést několik vražd. Jedna z osob, které nenávidí, je jeho nevlastní otec. Další je notář, který ho připravil o děti. Viorel však nedává najevo žádné emoce. Je maximálně nedůvěřivý. Lidi, s kterými přichází do styku, sleduje s odstupem a jakýmsi napětím. Stále měří vzdálenost mezi sebou a člověkem, s nímž mluví – je to patrně důležité k provedení vražd. Vypadá to, jako by byl na valiu, mluví tiše, nikdy nezvýší hlas. Sleduje mj. také ženu, která bydlí na okraji Bukurešti v domku za tratí, asi jeho bývalou manželku. Říkám asi, většina zápletek není vysvětlena do konce filmu. Je tu plno detailů, o kterých si myslíme, že jsou důležité (např. když se mu milenka chlubí se šaty za 740 Eur, které ji koupil její šéf v práci). A ony důležité nejsou. Viorel navštíví také továrnu, kde podle všeho pracuje nebo pracoval. Zpracovává se tu ocel. Jeden z jeho spolupracovníků mu předá součástky k pušce s ráží 12mm, které Viorel potřebuje k provedení vražd. Tento detail se v průběhu děje ukáže jako velmi důležitý. Přesnost, s jakou Viorel vraždy vykoná, je zarážející. Ve vraždění není však žádný adrenalin, výstřel z pušky je prostě něco podobného jako když si Viorel koupí sendvič. Ani název filmu není zcela jasný. Patrně jde o model lodi Aurora, který tvoří zátiší Viorelova dětského pokoje. Tenhle pokoj u své matky si vrah pěstuje na způsob muzea. 

Přesně naplánovaný rozvod

Další rumunský film Útery, po Vánocích natočil starý známý festivalu v Cannes Radu Muntean. Muž středních let (Paul) má milenku i manželku. Vypadá to na pěkné manželství, o nevěře manželka neví. Paul se jí ale přizná. A Adriana škrtá s chladným rozmyslem všechno, co mezi nimi bylo a jedná s absolutní rozhodností. Zařídí, že Vánoce proběhnou ještě v rodinném duchu, ale první pracovní den po Vánocích si u notáře rozdělí majetek a jakmile soud přiřkne dceru Maru matce, bude rozvod. Jeden z nejsilnějších filmů o nevěře, jaký znám. 

Maďarský film Adrienn Pál (režie Ágnes Kocsis) je o tlusté zdravotní sestře s podivným jménem Piroska. Sestra pracuje v opráskané nemocnici v léčebně dlouhodobě nemocných, mění jim pleny a převáží mrtvoly. Do nemocnice se dostane i stará pacientka Adrienn. Nemohoucí žena. Pirosce připomene jméno její nejlepší kamarádky z dětství, ještě na základní škole. A Piroska začne sledovat, podobně nezúčastněně, chladně a přesně jako Viorel v rumunském filmu Aurora, kontakty vedoucí k téhle dávné známosti. Nakonec se ukáže, že Adrienn není mrtvá, jak to zprvu vypadá. 

Je zajímavé, že východoevropská filmová deziluze pokračuje. Strnulí, nemluvní, zaskočení lidé, většinou bez peněz, tu jsou nejčastějšími hosty. Zatímco filmy západní Evropy vypravují o kšeftování s lidmi, vytahují politické kauzy a účtují s kapitalismem, filmy z postkomunistických zemí vypravují o lidech, kteří se ani dvacet let po revoluci nedokázali najit, nenašli ideál, kterému by věřili, zůstali mimo hlavni proud. A je zajímavé, že právě tyhle příběhy lákají západoevropské investory – rumunský film Aurora je natočen ve francouzské koprodukci a maďarský film Adrienn Pál v koprodukci s Rakouskem a Holandskem.

Radovan Holub, Cannes