DESIVÝ SVET ALEJANDRA GONZÁLESA IñÁRRITUA

Muž, který chtěl milovat bližní

Jde o první film slavného režiséra po jeho rozchodu s dvorním scénáristou Guillermo Arriagou (Amores perros, 21 gramů a Babel). Biutiful je vyprávěn na rozdíl od těch předchozích  lineárně - kromě dvou krátkých sekvencí na začátku a konci. Odehrává se ve španělské Barceloně a virtuálně také v Pyrenejích. Hrdina filmu Uxbal (Javier Bardem) v něm prochází soukromým očistcem. Je to nemocný muž, který by chtěl mít rád své dvě děti a dát do pořádku svůj život, který se mu hroutí pod rukama. Je to člověk, kterého vidíme plakat a tesknit po rodinných hodnotách, ale jehož živí organizování černé práce námezdních pracovníků ze Senegalu a z Číny na stavbách a ve sklepeních, kde čínské šičky vyrábí módní textil. Hadry pak jejich afričtí kolegové prodávají po barcelonských ulicích spolu s drogami.  Uxbal se snaží smířit se svou  ženou Marambrou (Maricel Alvarez), snaží se jí a jejich dvě děti vzít na výlet do Pyrenejí, obnovit něco, co se obnovit nedá. I u roztěkané, nestálé poloprostitutky Marambry se tu a tam zableskne láska k dětem, snaha obnovit jim domov. Mladší  Mateo (Guillermo Estrella) a jeho sestra Ana (Hanaa Bouchaib) svým způsobem také touží mít rodiče, kteří o ně pečují. Mateo mluví jen málo. Jednou poprosí, jestli by mohl mít doma pejska. “Psi serou celej den jako krysy,” zamítne jeho žádost s upřímností sobě vlastní jeho matka. A tak jedinou “matkou”, která se dovede o děti starat a odvést je včas do školy, je Afričanka Ige (Diaryatou Daff). Ale když ji Uxbal dá v obálce peníze, aby se o jeho děti mohla skutečně starat, sebere se uteče s nimi. “Je nebezpečné věřit někomu, kdo má hlad,” tak zní zlaté pravidlo policisty, kterému Uxbal vyplácí desátky za mlčení. 

Peklo velkoměsta

Film vrcholí velkou tragédií s mrtvými ilegálními dělníky. Ti pomřou ve sklepení, kde mají na zemi své matrace. Pomřou paradoxně kvůli tomu, že jim Uxbal koupí plynové radiátory, aby netrpěli zimou. Film obsahuje několik pamětihodných, silně kinetických scén. Například v baru, pronajatém jako moderní Babylon, jako místo, kde se dohadují obchody, kde se žije, rve, pije a tančí. Vůbec roztěkaná  ruční kamera Rodriga Prieta by se mohla stát učebnicí moderní práce kameramana. Barcelona je nasnímaná jako peklo podsvětí, kde za každým domem číhá nějaký dvůr nebo sklep plný ilegálů. Na chvíli se v grandiózním pohledu seshora mihne i náměstí Placa de Catalunya, Kolumbův sloup a pár monumentálních památek Antoni Gaudího, zeleň a turisté, ale je to jen krátké zastavení před novým výletem do pekla uliček arabské čtvrti El Raval, stavenišť a chaotických domácností, do světa zločinu, vzteku a násilí. Možná by Uxbal v mistrovském podání Javiera Bardema mohl být dobrým člověkem a dobrým otcem, jen kdyby na to měl čas. A on čas nemá. Čas prostě není. Diagnóza – rakovina prostaty mu nechává jen několik měsíců na život, ve kterém je třeba zaplatit dluhy a vydělat nějaké peníze, aby rodina mohla aspoň trochu držet pohromadě. To se v dramatu (částečně i melodramatu) o zločinu a trestu nestane. “Chtěl jsem se modlit, ale nevěděl jsem ke komu,” je jedna z klíčových vět, které Uxbal vysloví. Jeho vysvobození ze světa zločinu a šílenství není možné. Snad jen na okamžik, kdy na začátku filmu vidíme Uxbala s kamarádem z Argentiny v lese v místech, kde leží mrtvá sova. Mezi stromy vypadají oba muži ztracení, ale Uxbalův kamarád se najednou podívá směrem, který kamera neukáže. “Co je tam?” zeptá se. Tam může být naděje, něco, co by prosvětlilo děsivý svět, kterým ve filmu procházíme jako očistcem. To “tam” se však nikdy nedozvíme.

Radovan Holub, Cannes