KÓREJSKÝ FILM O MAGICKEJ SILE POÉZIE

Dostalo se ale jen na držitele tzv. bílých akreditací, které v Cannes mají nejvyšší platnost asi tak jako VIP akreditace v Trenčianských Teplicích. Pod nimi jsou růžové akreditace se žlutým puntíkem, růžové akreditace bez puntíku a ještě níž modré akreditace. Moje barvy, modrá, červená a bílá, překřtil jednou jeden novinář akreditační systém Cannes pomocí filmu Krzysztofa Kieślowského. Bílých akreditací se do sálu dostalo asi patnáct. Pak došlo na počítání zbylých míst v sálu. A to byl klíčový okamžik. O počítání totiž musí rozhodnout někdo vyšší z ochranky a předat pokyn podřízenému. Pro diváka je tento hodnostní systém těžko rozpoznatelný, protože ochranka má na sobě jednotné světlehnědé obleky, ti vyšší maji navíc vysílačky.

Ve chvíli, kdy se rozhodovalo, kdo bude místa v sále počítat, se tři muži z ochranky otočili k čekajícím novinářům zády, zatímco šéf jim dával pokyn. V tu chvíli nastala anarchie. Několik novinářů podlezlo zábranu a vrhlo se směrem k sálu. Ochranka nevěděla, jestli začít chytat neposlušné novináře, anebo bránit dalšímu rozmachu anarchie. Rozhodla se pro to druhé. A tak skupina asi deseti novinářů, kteří neprošli kontrolou, už nebyla nalezena ani vyvedena. To v Cannes nepamatuji, až na případ nebožtíka filmového kritika Jiřího Cieslara, který se na začátku devadesátých let ve Festivalovém paláci schoval za závěsem a přečkal tam do další projekce. Takže doufám, že se mi podaří na nový film Kena Loache dostat dnes a že zítra pro čtenáře Kinemy něco napíšu.

Proč jsem se vlastně na Loache nedostal? Předtím totiž běžel jiný soutěžní film, a sice korejská Poezie (režie Lee Chang-dong). Když se film nevyvíjí dobře, je možné i v Cannes ze sálu utéct. Počítal jsem, že z korejského filmu uteču na Route Irish. Nestalo se. Korejský soutěžní film mě tak chytil, že jsem se vzdal všech plánů na ústup. I když film trvá přes dvě hodiny. Je to další ze snímků, které v letošních Cannes nesou na bedrech smutek tohoto světa. Skladbou motivu mne korejský film připomněl Biutiful od Iñarritu – zas je tu nemoc, zas je tu generační propast, zas jsou tu lidi, neschopní vychovávat své děti a lidi, co nemají peníze. Lee Chang-dong je však mnohem lyričtější.

Stárnoucí paní Yang Mija  sama vychovává pubertálního vnuka v maskulinním světě. Vedle vnukových počítačových eskapád přichází i na to, že byl jeden z těch, kteří znásilňovali spolužačku. Dívka spáchala sebevraždu skokem z mostu – a film začíná působivým obrazem mrtvoly dívky plynoucí na řece. Stárnoucí ženě v nemocnici řeknou, že ji hrozí nevyléčitelný Alzheimer. Kromě toho ošetřuje staršího muže, ochrnutého po mrtvici. Což také není nic moc veselého. Ve světě peněz, internetu a obrazovek se dáma uchýlí do světa poezie. Začne navštěvovat kursy psaní poezie. Učí se poznávat, co je poezie. Je to vidění věcí, dotyk s nimi, nalezení krás v banalitě, ve věcech,  které nám už nic neříkají. Je to vzpomínka na to, co bylo. Je to řeka.

Na konci filmu se vracíme na místo, kde šestnáctiletá dívka spáchala sebevraždu. A na pozadí zní slova z básně stárnoucí ženy, první básně jejího života, básně o loučení. Smutný, moudrý film, natočený jemně a  realisticky. Film po více než polovině canneské přehlídky patří k tomu nejlepšímu, co letošní festival nabídl.

Radovan Holub, Cannes