|
SMÚTOK POĽSKÉHO FILMU |
SMÚTOK POĽSKÉHO FILMU |
Velké jezero, malé kino
Mezi dvěma jezery leží docela malebná vesnička – jmenuje se Lagów. Koho by napadlo, že v tak malé obci se bude odehrávat mezinárodní filmový festival? V Berlíně, Cannes, Karlových Varech, Trenčianských Teplicích , Torontu – to chápeme. Jsou to buď vyhlášená kongresová centra s mezinárodním spojením a globálním publikem nebo místa s univerzitními městy na dostřel. Ne tak Lagów. Do Poznaně je odsud víc než sto kilometrů, do Vratislavi ještě víc. Zelená Hora (120 000 obyvatel) je nejblíž, hodinu cesty autem. Úplně nejblíž Lagowu je pro veřejnost uzavřený vojenský újezd Polygon Wojskowy, dvě nádherná jezera s hloubkou až 70 metrů, obklopená kvalitním smíšeným lesem a řada vesniček s jedním, dvěma „sklepy“ (obchody), hospodou a někdy i penzionem.
Lagów leží v Lubušském vojvodství , které velkou částí patřilo až do roku 1945 k Prusku. Odtud název festivalu: Lubušské filmové léto. A důležité je i to, že Lubušské vojvodství sousedí se Slezskem – v severozápadní části polského Slezska a v sousedním Dolnoslezském vojvodství se odehrávají překvapující filmy jako třeba hit loňských Karlových Varů s názvem Sviňky (režie Robert Gliński). Glińského film na Lubušském filmovém létu běžel také a hodně se o něm diskutovalo. Lubušské filmové léto je nejstarší polský filmový festival – vznikl před devětatřiceti lety. Jeho ředitelem je znalec kinematografií střední Evropy Andrzej Kawala. V jeho historii sem zavítali slavní polští herci jako Daniel Olbrychski nebo Tadeusz Lomnicki. Objevil se tu i opěvovaný rakouský režisér Michael Haneke. Festival zaměřený na kinematografie střední a východní Evropy zabírá země od Švýcarska a Německa po Slovensko a Maďarsko. Letos tu byly i dánské filmy. Hodně je tu filmů z Polska – a to je fajn, protože polská kinematografie je už několik let na vzestupu a rok 2009 platí za velmi silný produkční rok v jejích dějinách.
Lagów má samozřejmě své slabiny dané tím, že velké polské festivaly obsadily velká města od Vratislavi po Gdyni a že festival v malé obci je v podstatě krásný luxus. Místní zámek Johanitů z 15.století, přetvořený na luxusní hotel s restauracemi , je pro festival příliš drahý. Zámek je největší historická dominanta obce a dřív byl přirozeným centrem festivalu. Lagów má i své kino – jmenuje se Świteź. Je to filmový stánek pokrytý břízolitem a vybudovaný za socialismu v rámci zkulturňování vesnice. Dnes kino funguje jen v létě a v zimě je zavřené – není divu, že je to v něm cítit zatuchlinou. Nad bývalou pokladnou je ještě panel, kde dřív svítily nápisy: Týdeník, Krátký film, Film. V těchto dobách, kdy film měl ještě svou vážnost, se obecenstvo vpouštělo dovnitř jen v době, kdy žádný z nápisů nesvítil. Maršálek Zelené Hory ale letos přislíbil, že kino Świteź nechá opravit.
Dalším místem, kde se promítají filmy, je přírodní amfiteátr u jezera, ale tam to jde jen v noci, když není vidět. Projekce probíhají také v lesnickém penzionu Leśnik, kde bydlí zároveň festivaloví hosté. Další projekce jsou v místní knihovně. Cestou do ní si můžete koupit oplatky zvané gofry nebo se zastavil na pstruha či jesetera ve smažírně ryb, na kterou mnozí festivaloví hosté rádi vzpomínají. Nebo se dokonce projet na jezeře na šlapacím člunu zvaném Rower. Nebo si koupit hroznový džus, v místě oblíbený. „Zlatý, stříbrný a bronzový hrozen“ jsou ostatně hlavnímu cenami festivalu. Specialitou festivalu je také to, že přijíždějící hosté jsou zapisování na tabuli visící na plotě penzionu Leśnik směrem do ulice, která je zároveň hlavním korzem Lagowa. Naproti vystavuje místní umělec své krajinomalby. Na malou obec tedy celkem dost atrakcí. Příchuť umění tu je, navzdory potetovaným dvacetiletým klukům, kteří se potloukají obcí s flaškou piva Zubr v ruce.
|
Festivaly prodlužují život filmů
Dva oceněné slovenské filmy – Pokoj v duši (Vladimír Balko) a Arsy – Versy (Miro Remo) ukázaly, že film může mít dlouhý život. I v době, kdy filmy se na filmovém nebi objeví většinou krátkodobě, bliknou a zase zhasnou. Příběh muže po návratu z vězení a příběh amatérského filmaře netopýrů mluví už rok k publiku nejen Evropy, ale i celého světa. Je to upřímností filmů, originálním nápadem, stylem natáčení? Film Arsy-V ersy získal v Lagowě jedinou cenu v kategorii dokumentárního filmu za „originální téma, novátorské a lakonické filmové vyprávění a zajímavou kameru“.
Film české režisérky Ireny Pavláskové Zemský ráj to napohled (česká premiéra v listopadu 2009) dostal prakticky zároveň bronzový hrozen v Lagowě a cenu za ženský herecký výkon Vilmy Cibulkové na MFF v Moskvě. Jakoby se až po půl roce se poněkud opomíjenému filmu dostalo zadostiučinění. Několik cen získaly i domácí filmy. Nejvyšší cenu festivalu (Zlatý hrozen) dostal film Zero v režii Pawla Borovského. Pozoruhodná černobílá alegorie Les v režii Piotra Dumaly si z Lagowa odnesla Cenu nadace pro polsko-německou spolupráci a Nádherné léto, film Ryszarda Brylského, získal Cenu Klubu filmové kultury.
Některé z těchto filmů už běžely na mezinárodních festivalech jako například loni v korejském Pusanu a letos na MFF v Rotterdamu nebo na Febiofestu v Praze. Tady se ukazuje, že festivaly jsou pro naše „malé“ filmy ze střední a východní Evropy nadmíru důležité. Festivaly vytvářejí pro tyto filmy platformu, posunují do středu pozornosti snímky, které by jinak zůstaly zapomenuty. Webové portály pak v návaznosti pomáhají filmům dál v publicitě. Takže to už není tak, že producent sežene peníze, domluví se s režisérem, natočí film, který zapadne, protože ani producent nemá zájem na jeho distribuci – má přece své peníze doma a honoráře jsou už proplaceny. Tenhle způsob myšlení se začíná měnit: filmy díky festivalům a webovým kanálům mají delší život, ví se o nich a začínají mluvit k většímu publiku než dřív. Polské filmy Zlý dům a Hel běžely v podstatě zároveň s Lagowem na stále populárnějším MFF v Trenčianských Teplicích. I to je důležité: zaostří se tak pozornost na nové filmy a jejich další kariéra pak může být velmi dobrá. To, že závěrečné ceremonie se zúčastnila mladá česká star Tereza Voříšková z filmu Zemský ráj to napohled, svědčí o tom, že festivaly berou vážně nejen diváci, ale i ti, kdo v nich hráli a kdo je natočili.
Smutek filmu
Naše porota, v jejímž „mužstvu“ jsem měl čest pracovat s generálním ředitelem Slovenského filmového ústavu Peterem Dubeckým , významným polským producentem Jerzym Kapuśćińskim (předseda poroty), režisérem Leszkem Wosiewiczem a maďarským filmovým odborníkem Istvánem Krasztelem, se potkávala v kině nebo na lagowském korzu. Nebo při snídani. Jeden druhého jsme se ptali, jak je možné, že tolik polských (a vůbec středoevropských) filmů je tak depresivních, že z nich člověk odchází málem se šrámy na duši. Je to tím, že smutek filmu sluší? Že vypadá jaksi hlubokomyslněji a hloubavěji než veselost? Že filmový smích je obtížný a mnohdy nevděčný? Že je dnes deprese v módě? Že žijeme v málo stabilní postmoderní době, kdy se všechno míchá se vším a všechno je možné?
Zatímco v západoevropské a americké nezávislé kinematografie kralují postavy narkomanů, ve střední Evropě jsou to lidé bludní, bez zájmu o cokoli kromě peněz. Ve vítězném filmu Zero se proplétají osudy několika postav: jednou je to pornoproducent, který bez zájmu prochází kolem mužů ztopořujících své údy, dále muž, který údajně pracuje v nadaci pro záchranu sociálně slabých dětí, ale ve skutečnosti natáčí dětské porno. Také jsou tu „elektrikáři“ , kteří nasazují svým obětem do bytů štěnice, aby je pak mohli vydírat. Otec, který udá vlastního syna a mladý muž, který si našel práci, ostatně svůj nový džob radostně hlásí své dívce. Dívka ale neví, o jakou práci jde. Její milý chodí za peníze obšťastňovat starší vilné dámy. Nejpozitivnější postavou je nakonec nešťastný otec, který shání peníze na transplantaci pro svého syna.
|
O závislosti, smrti a záhrobí
V dalším polském filmu Les jsou vedle sebe dvě roviny vyprávění: v jedné se nemluvný a bázlivý syn stará o svého panovačného, ale nemohoucího otce. Myje ho, klade na lože. Ve druhé rovině otec a syn kráčejí lesem, stařík upeče hada a nakonec svého syna bodne a upálí. Pokud přijmeme to, že druhá rovina následuje až po rovině první, pak je jasné, že stařík bezmocného jen dělal. Můžeme ale přijmout i to, že rovina s upálením syna je časově první. Pak je lesní sekvence jen synův sen a reálné je jen to, jak se stará o nemohoucího. V každém případě pozoruhodný film stylisticky i obrazově. Nový polský film Hel, který Kinga Debska natočila v české koprodukci Rudolfa Biermanna a s Aňou Geislerovou v hlavní roli, není o mnoho veselejší. Psychiatr Piotr se stará o narkomany v detoxikačním centru, jeho partnerka Hanka (Geislerová) ho pokládá za úspěšného a bohatého lékaře. Piotr je ale ve vzrůstající míře závislý na heroinu. Padá na dno, Hanka ho začíná nenávidět. Je naznačen vztah Hanky a Piotrova utajovaného syna z prvního manželství, ale všechno končí v krkonošských lesích, kde se lékař narkoman zotavuje. Pád lékaře v podání Pawla Królikowského je bravurní. Na celý obsahově neveselý projekt dohlížel známý polský režisér Juliusz Machulski (Sexmise). Je zřejmé, že Hel má šanci zaujmout široké festivalové publikum v různých zemích Evropy.
Film Nádherné léto je svým způsobem objev festivalu - a je to kupodivu film veselejší. Letos půjde do polské distribuce. Hlavní herečka z filmu Helena Sujecká byla jedním z hostů festivalu. Ale i tady je záhrobí a kraluje smrt! Ve filmu Sujecká hraje osmnáctiletou dívku, kterou pronásleduje duch její matky. Tu zabil betonový panel spadlý z jeřábu. Dívka po maturitě shání práci a najde ji… v továrně na rakve. Nejde o rakve ledajaké. Jsou z kvalitního dřeva, dobře leštěné a s IT komunikátory uvnitř, kdyby nebožtík náhodou obživl. Dívka se stává asistentkou manažera pro truchlení. „Tyhle IT rakve v Polsku existují, firma na výrobu rakví i výstava NecroExpo byla ve filmu vytvořena podle skutečnosti,“ říká Helena Sujecká.
Jakoby se smrt stala nejvyšší hodnotou polského filmu. Snímek, který už vstoupil do polských kin jako „film v duchu Tarantina“ se jmenuje Zlý dům (Wojciech Smarzowski). Odehrává se v roce 1978, kdy jistý Edward Środon prchá do necivilizovaných míst po smrti své ženy, která zemřela na mozkovou hemoragii. Začne jako zootechnik v podhorské vsi Mosty. Na tajuplném statku dojde k několika vraždám, které pak v druhé vrstvě příběhu vyšetřuje – už v době demonstrací proti režimu a stanného práva v roce 1982 – skupina stále opilých policistů. Hemží se to pijáky, udavači, vrahy a zloději. Ještě dřív , v době násilné konsolidace socialismu se odehrává film Růžička (Jan Kidawa-Blonski). Film natočený podle scénáře Macieje Karpińského zachycuje konec šedesátých let. Zatímco v Československu se uměle vytvářel obraz vnitřního nepřítele a kontrarevoluce, v Polsku se uměle vyráběly antisemitské kampaně. Estébácký kapitán Roman má za milenku tajnou agentku a pošle ji „rozpracovat“ známého disidenta – vysokoškolského profesora, který „škodí Polsku“ a tajně píše pro Svobodnou Evropu. Za každou cenu. Růžička profesora skutečně svede, ten se do ní naivně zamiluje, i ona je jím svým způsobem fascinována. Ale zároveň pilně donáší. Navzdory dobrým výsledkům postelové akce je estébák Roman vyhozen ze strany a utíká na Západ, možná donášet dál, ale to už je jen moje domněnka. A konečně film Boryse Lankosze Druhá strana mince se vrací do roku 1952, kdy mladá redaktorka Sabina s velkými brýlemi na očích hledá přítele – najde ho. A je jím… estébák. Dál už o ději filmu nic, film poběží v Karlových Varech.
Ztráta identity
Svět pornoproducentů, podvodníků, estébáků a opilců zdá se ovládá polský film. Deziluze, která začala v době socialismu, trvá dál. Ne nadarmo v den, kdy festival skončil, vyšel polský deník Gazeta Wyborcza s článkem Poláku, kdo jsi? Autor tu píše o polské ztrátě identity, o vizi světa zredukovaného do rozměru americké střílečky, na obsesi rusofobií, na vládu nonsensu a brutality. Postavy polských filmů marně hledají své kořeny, svou národní identitu. Jsou dědici nadvlády tajné komunistické policie. Je to svět, pronásledovaný duchem Katyně. „Můžou za to Rusové, aspoň plno z nás si to myslí,“ říká festivalový řidič o příčinách novodobé polské „katyňské“ tragédie z 10.dubna 2010. Ostatně dokumentární film Horní Slezsko (režie Michal Majerski) vypráví o létech germanizace a polonizace tohoto území – což vyústilo ve ztrátu identity obyvatel a do mnohých útěků za hranice. Člověk, který není nikde doma, se stává nomádem polského filmu.
A nejsou nakonec slovenské filmy Osadné a Hranica o tomtéž? Jde na první pohled o nenápadné filmy, jímž festivaly prodloužily život a díky festivalům se o nich mluví v Evropě. A dalším překvapením je pro mě i to, že na českou „doma vařenou“ komedii Muži v říji, uvedenou na závěr lagowského festivalu, bylo plno. Ano, byla to jedna z mála komedií na festivalu. Nicméně ukazuje se, že i našim komediím, jejichž kariéra v domácích kinech je už prakticky u konce, mohou festivaly prodloužit život. Muži v říji poběží na MFF Karlovy Vary v rámci sekce Dny kritiků Variety, pro kterou snímky vybírají američtí filmoví kritici. Těžko být prorokem doma, natož u lagowského jezera.
Radovan Holub, Lagów
