STRATENÉ V PREKLADE NA DVD

Sofie Coppoly není Michael Curtiz (režisér Casablanky) - a to je dobře. Aniž bych chtěl něco namítat proti Casablance a Curtizově režii, je to právě na dnešní dobu ta "špatnost" (v té době tak nebyla brána). Možná proto je Casablanca považována a prohlášena za "nejhorší nejlepší film". Ale já doufám, že u Ztraceno v překladu ocení lidé i po 60 letech to, že jistou (pro někoho) pomalou, rozvleklou a cudnou (rozhodně ale ne nudnou!) formou dává hrdinům zaštítění. Zaštítění je v Casablance pomocí flashbacků, ve Ztraceno v překladu je forma využita k jistému odosobnění filmu. Ale pozor, Ztraceno v překladu neodosobňuje film, ale hlavní postavy pomocí malinkých jemných nuancí, drobností a náznaků - ať již je to fax, pošta, časopisy, hry, karaoke a jiné "moderní" novinky v tomhle střetu kultur. Na druhou stranu je konfrontace hlavních hrdinů vystavena tomu "nejujetějšímu" městu, které má své zásady a vlastní "zvyky" či "pravidla" - Japonsku, resp. jeho hlavnímu městu Tokiu. Opravdu by mne zajímalo, co na to Japonci, kterým se povětšinou nelíbí znázornění Japonska jako "typickou představu" lidí o tomto městě. Dávají sice přednost více "tradičním" filmům jako Veselé Vánoce, pane Lawrenci!, kde je Japonsko postaveno před svou víru (a i když končí vyzněním pro Japonce negativně, Oni mají "vlastní" myšlení a vyloží si vše "po svém"). Naopak Japonci nemají rádi např. Kill Bill, protože podvědomou myšlenku národa o Japonsku podporuje. Ale prý se smáli na Ztraceno v překladu více než v Americe, což může znamenat pro Japonce pár věcí: buď vyznění filmu nepochopili - smáli se a bavili se u "svých" moderností, které mají svůj styl, ale všechny jsou vykradeny a zabaleny do žvýkačky z Ameriky, nebo film pochopili a bavili se strefováním do vlastního účtu.

Já osobně jako Čech (no dobře, Moravák :-)) jsem se bavil i u narážek na japonské zvyky, tak i narážek do "svých" řad. Mohu se nazvat "experimentem" - v dětství jsem koukal na brakové filmy a teď chodím na náročné filmy s myšlenkou, proto mne neuniklo pár narážek i do nich. Nemá cenu vyprávět, že i ty nejzásadnější japonské filmy u nás neznámé působí i bez "japonského zaštítění" diváka nechtěně-směšně, ale ona i taková scéna z filmu Federica Felliniho Sladký život (nemusím doufám zmiňovat, že je to ta nejslavnější - s fontánou) v malé hotelové japonské TV s japonskými titulky působí ve Ztraceno v překladu směšně. Dokonce Bob Harris, kterého v Ztraceno v překladu hraje Bill Murray, uvidí v japonské hotelové televizi film s Billem Murrayem a opičákem v hlavní roli! Právě "znalci" filmografie představitele hlavního hrdiny ocení jemné náznaky a odkazy na skutečné filmy, které dokazují, že hlavní představitel je "zapomenutá hvězda" - ať již je to golfové hřiště (mimochodem Bill Murray ve skutečnosti hraje golf a baseball) upomínající na postavu Carla z Caddyshacku, reklamní slonice na poutači jako z filmu Vetší než život - a tak by se dalo pokračovat do nekonečna. (Ostatně sama režisérka Ztraceno v překladu Sofie Coppolová tvrdí, že kdyby Bill Murray roli odmítl, z natáčení by sešlo.) Očividné a až moc parodické jsou zjevné narážky na "brakovou" literaturu, filmy, hry a hudbu, které má autorka zjevně proti srsti. Zvláštní je, že (krom růžových kalhotek z úvodních titulek, které se objevilyjiž v prvním jejím filmu Smrt panen z roku 1999) si Sofie rýpne i do svého "přítele" Quentina Tarantina postavou Anny Faris připomínající mne všechny ty brakové filmy, kterým Quentin vzdává holt v Kill Bill. (Všimněte si hlavně plakátu na film s Annou Faris, který mne z mé nostalgie připomněl na dnešní dobu špatný, ale stejně silný a zábavný film s Cynthií Rothrock Neporazitelná Kristy.) Tímhle výčtem jsem chtěl říct jen to, že "labužníci" si smlsnou a ti ostatní "neznalý" pocítí aspoň velikou míru nostalgie. Hlavně je ale Ztraceno v překladu osobní výpovědí samotné scenáristky-režisérky, která do filmu promítla hodně ze svého života a tuto osobní výpověď přetváří do výpovědi pro všechny generace, které byly někdy "ztraceny v překladu" (ano, název filmu má alegorický a metaforický význam). Jak moc autobiografie je v rozhovorech Billa Murraye a Scarlett Johanssonové (zrcadlící vztah mezi samotnou Sofií a jejím otcem Francoisem F. Copollou) - se neopovažují hádat. Jisté ale je, že Sofia bydlela ve stejném hotelu na propagaci jejího prvního filmu Smrt panen z roku 1999, ve kterém bydlí Bill Murray jako Bob ve Ztraceno v překladu. Dokonce v jednom z rozhovorů uvedla, že ví, jaký je pocit nespavosti: "A právě v takových chvílích, kdy se vytrhnete ze všední rutiny svého normálního života, se začnete na věci dívat úplně jinak. Přemítáte o svém životě, posuzujete ho z takové pokřivené perspektivy, která neodpovídá realitě, a to nahrává podobným náhodným setkáním." A motiv porozumění také dobře zná od svého manžela Spikea Jonze (režiséra V kůži Johna Malkoviche a Adaptace): "Po celodenní dřině ale není na škodu mít vedle sebe člověka, který vše chápe a ví, jaké to je." 

/Mám takový sen - Kéž by Quentin Tarantino a Sofie Coppolová natočili film: s JEHO "úlitbou" k brakovým filmům a k JEJÍ jemnosti v uměleckých filmech a nadsázkou na ty filmy Tarantinem oblíbené - by mohl vzniknout dokonalý film (jen by oba tvůrci potřebovali pořádného producenta)./ 

Což je v podstatě jediná výtka, kterou bych k filmu snad měl: boří sice umně zadané pravidla a klišé, ale někdy jich prachsprostě využije. Ale právě v tom je to kouzlo, to balancování, které je zvládnuto na výbornou. Ať si kdo chce co chce říká, právě kouzlo v "klišovité" Casablance a "anti-klišovitém" Ztraceno v překladu je ona hranice míry balancování, která není překonána ani ve velmi symbolickém a dojemném závěru (ano, tam jsem si na Casablanku vzpomněl nejvíc a kdybych se "nesmál sám sobě", možná bych i spotřeboval balíček kapesníků - být ale trochu starší a žena). A kdyby ani tohle nezapůsobilo na nějakého "suchara", pomůže tomu architektura a výprava, která byla trestuhodně opomenuta při nominacích na Oscara. :-) Ono se sice dá při udílení cen přednost nejlépe tomu, co vypadá hezky na oko, ale podporuje to i příběh (jako Master and Commander: Odvrácená strana světa), ale právě "architektura z jiného světa" je tím, co dělají jinak tenhle velice smutný film vtipným (myslím tím právě onu rozporuplnost obou kultur).

Interpretace k celému filmu tedy spočívá v závěrečné (díky Oscarům prozrazené) scéně, kdy Bill Murray (jako Bob Harris) pošeptá "něco" Scarlett Johansson (jako Charlotte). To pověstné "něco" neslyšíme, ale každý z diváků si to domyslí po svém (a každý divák by si to měl nechat pro sebe). 

(...)
Cyničtí a sarkastičtí diváci pro smysl ironie by v kůži Bila Murraye prohlásili: "Škoda, že došly peníze má drahá, škoda, že jsme tu myšlenku pro ty pomalejší nemohli říct polopaticky. Ale víš co? Já si myslím, má drahá, že takhle je to mnohem lepší, protože ten film je tak osobní pro každého zvlášť a každý se v něm pozná, že si v něm najde každý myšlenku (a je jedno, kolik jich bude) a přinese mu něco, co přesahuje rámec velkolepé podívané." Ale nemysleli by to tak vážně, když jsou přesně takoví, jaký je hlavní hrdina.

Divák-sečtělý by asi určitě pošeptal: "Tohle vypadá na začátek zajímavého přátelství." Bernardo Bertolucci by prohlásil: "Nám zůstane naše Paříži."
Tarantino by "své" Sofii drsně procedil: "Sofie... Má Sofie. Je mi to líto. Už toho nechej."
No a Michael Curtiz by vrátil diplom, ceny a rezignovaně řekl: "Tohle je nejlepší konec filmu, co znám."

Mám jen jedno přání: "Zahraj to znovu, Sofie."

Docházím tedy k závěru, že bych měl trošičku poupravit začátek, aby vše vyznělo "lépe" pro Ztraceno v překladu:

TOTO STOLETÍ MÁ NOVODOBOU (ANTI)CASABLANKU!

(přední strana obalu)        (zadní strana obalu)
DVD: Vydání je naprosto totožné s tím zahraničním, přibyl akorát český dabing a lokalizované bonusy (krom - jak už to tak bývá - videoklipu). Ale pár chyb, co dělí Ztraceno v překladu od maximálního hodnocení, se najde, protože nejde zavřít oči nad kvalitou obrazu…

OBRAZ: 1.85:1 PAL
Obraz má velice kolísavou kvalitu  a bitrate skáče od spodních příček až do těch nadprůměrnějších. Ztraceno v překladu je velice nízko-rozpočtový film, ale atmosféra je zachycena velice dobře, barvy jsou vyměklé jen občas, paleta je slušná, ale v nočních scénách se vyskytuje větší než vysoké množství zrn a obraz je celý zaplněn pouze artefakty, což se odráží ve tvářích hrdinů. Při sledování snímku to dost bohužel ruší.

ZVUK: anglický a český 5.1, anglický DTS
Na první poslech se nedá u zvuku na co stěžovat, protože zde najdeme Dolby Digital 5.1 a DTS v anglickém originále, stejně tak český dabing 5.1, který se skvěle vypořádal se slovními hříčkami a hrátkami, také hlasy přesně padnou. Obavy nebyly na místě. S kvalitou to není ale již tak dobré, protože se zjevně konal upmix ze sterea do 5.1 (že by převzatý z videokazety?).  Originální zvuková stopa naproti dabingu skoro nepoužívá subwoofer, ale film nestojí naštěstí na mohutných a burácivých zvukových efektech, ale na dialozích, které jsou čisté a dobře srozumitelné a slyšitelné (samozřejmě, že kromě toho závěrečného :-). Pouze hudba je někdy výraznější a příjemně se rozléhá. DTS stopa je skoro k nerozeznání od 5.1, akorát lépe rozprostírá  hudbu, zvuk, zvukové efekty a dialogy do prostoru.

TITULKY: anglické, české
Titulky, jak se začíná u HCE stávat dobrým zvykem, jsou převzaty z kin. Může zaskočit to, že francouzské a jiné hovory ve filmu přeloženy nejsou, ale to přispívá k pocitu odosobnění. České titulky jsou (jak jsem se již zmínil) i u všech bonusů na velice vysoké úrovni, žádné zatahání za uši a ani gramatické excesy se nekonají.

BONUSY: vynechané scény, záběry z natáčení, prodloužené scény, videoklip "City Girl" - Kevin Shields, rozhovor - Bill Murray a Sofie Coppola, trailer 21 gramů

Když jsme u těch bonusů, tak ty prohlubují snímek samotný a výtečně zachycují jeho křehkou atmosféru a problematiku, která se vyskytne, když se točí nízko-rozpočtový film.

V tomto ohledu je asi nejlepším materiálem na disku půlhodinový film o filmu, který pomocí záběrů z natáčení a příprav zachycuje celkovou atmosféru, vypjatost a nervozitu. Stihne se zde zmapovat celé natáčení a uvidíte zde nevídané věci, jako je výběr míst, kde se bude točit, očekávání příletu hlavní hvězdy a režisérčina "vykolejenost", nedorozumění… Detailní bonus. Jedná se až o jakousi variantu diáře, který směle může konkurovat tomu hodinovému na Magnólii a čtvrthodinovému na Třech králích.

"Film o filmu" skvěle doplňuje desetiminutový rozhovor Sofie Coppoly a Billa Murraye, jenž byl pořízen na jednom balkónu v Římě, kde oba vzpomínají na to, jak proběhlo natáčení a jací byli lidé. Poměrně nezáživná záležitost.

Naopak zajímavé jsou vystřižené scény, jež mají skoro 11 minut. Celkem 4 položky v samostatném menu si pak lze pustit zvlášť nebo dohromady, ale jedná se spíše o záběry prodloužené, kde je to nejvíce znát na tiskové konferenci - ke slovu přijde i rozhovor s postarším mužem v nemocnici a sport v bazénu. Jedinou vystřiženou scénou je pohled na roboty.

Matthewovi TV hity má samostatné místo v menu, ač se jedná jen o delší verzi toho, co jsme po kouskách mohli vidět v samotném filmu. Zábavný doplněk, který je na hranici hlouposti a chytrosti.

Milým přídavkem je pěkný videoklip Kevina Shieldse City Girl, kde je k zahlédnutí i pár nepoužitých scén, které nebyly ve filmu a nejsou ani na disku v patřičné sekci.

Zbytek je pouze již jen vata a klasická výplň - trailer. Ovšem je propagační, na další disk HCE (a film, který distribuoval Focus): 21 gramů.

Závěr:
Snímek malé formy, který by si zasloužil Oscara více než masmédii zpopularizovaný Pán prstenů, by mohl mít jistě lepší technické provedení, které dělí disk od maximálního hodnocení, i když si o to film přímo říká. Kvalita nad kvantitou!

FILM: 10/10
DVD:   7/10