KULT: BRAZIL

Režisér a bývalý člen britské anarchistické skupiny Monty Python (poznávací znamení: ten, který dělal animace a je na rozdíl od ostatních členů Američan), měl úspěch se svým – dalo by se říci – prvním filmem Lupiči času, na základě nějž studio usoudilo, že když film s problematickým námětem obracení dějin na hlavu uspělo, tvůrce zjevně točit filmy umí a ty „divné“ filmy (ve skutečnosti však spíše odlišné a výjimečné než divné filmy) na sebe umí dobře vydělat.

Proto bych  se rád v úvodu zaměřil na to, proč je Brazil jeden velký filmový paradox a jak i s čím pracuje, a výjimečně opomenul ono povídání kolem, i když je také velice zajímavé. Terry si vyzkoušel satirickou notu již ve svém kraťasu Crimsonova permanentní pojišťovna, přilepeném před Smysl života, který v jedné čtvrthodině vypráví o tom, že úředníci, skoro-neschopní uvažovat sami, se z posledních sil vzbouří a začnou bojovat proti suchým byrokratům, ale doplatí na svou neznalost a i přes svůj věk na značnou naivitu, což je příznačné pro všechny hrdiny Terryho Gilliama. Ten vytváří svou temnou vizi, hojně inspirovanou anti-utopistickým románem George Orwella 1984, který není tak „strašidelně a mrazivě vtipný“ jako jeho jiná díla, např. Farma zvířat či Nadechnout se, ale pouze děsivý, dále totalitními, opravdu skutečnými nápisy z dob druhé světové války pro pozorné diváky (na nejznámějším z nich stojí úsměvné „Podezíráním k lepší důvěře“) a také nesmím opomenout krom spousty nepřeberných interterxtuálních, i když v kontextu díla pracujících narážek na filmy Akira Kurosawy, kterými se mj. inspiroval i sám George Lucas, tvůrce Hvězdných válek, který ve svých filmařských počátcích natočil „propadák“ na základě svého úspěšného studentského filmu, který málem způsobil krach distribuční firmy Francise Forda Coppoly American Zoetrope, THX 1138, což je také anti-utopie (uváděná v letošním Projektu 100 2006).

Je poměrně paradoxní, co se recepce obou filmů týče, že lze natočil sci-fi podívané vycházející ze stejného pramenu, které způsobí poměrně velký problém studiu a na několik následujících let i samotným tvůrcům, přičemž je památná historka ohledně toho, že když se Gilliam s Lucasem, oba velcí tvůrci slavní díky svým fantasy a sci-fi vyprávěním, setkali a začli si povídat, zvrhlo se to – dalo by se říci – k hádce, v níž na jedné straně stál zatvrzelý Gilliam s tím, že Lucasovi oponoval ohledně postavy Dartha Vadera ve Hvězdných válkách, protože dle něj je to kovbojská postava v klobouku a jedná se o jasně definovatelnou karikaturu, která vrátila sci-fi a fantasy žánr vůbec o pěknou řádku led dozadu, protože je jednoznačná a jsou na ni snadné odpovědi (pokud tedy člověk nezajde tak daleko jako Kevin Smith ve své „newjerseyské pentalogie“ čítající filmy Mladí muži za pultem, Flákači, Hledám Amy, Dogma a Jay a Tichý Bob vrací úder, v níž je zmínka o tom, že Hvězdné války jsou neskutečně rasistické, hlavně tedy původní trilogie, protože postava Luka Skywalkera má představovat blonďatého modrookého nácka, jeho prototyp, a Darth Vader je největší „negr“ v galaxii, jehož černá duše je pošpiněna tím, že v závěru Návratu Jediho se skrývá pod maskou s bujarým hlasem Jamese Earla Jonese běloch Sebastian Shaw, což je jasná teze dokladující to, že každý černoch chce být ve své nitru bělochem).

Památné je prohlášení sci-fi klasika Arthura C.Clarka, autora Vesmírné odyssey, který Lucasovi se Spielbergem na jejich nabídku ohledně komiksového Indiana Jonese odvětil: „Vy jste zkazili všechno, o co jsme usilovali. My jsme se snažili pozdvihnout science fiction do inteligentního světa a vy jste ji vrátili zpátky do světa dětského.“ Lucas se Spielbergem, jedno jak točí kvalitní filmy vycházející ze začátku ze zajímavých myšlenek, se vždy dostanou do vod klassické hollywoodské narace, která dává předem jasné odpovědi urážející divákovu bujnou fantazii, na rozdíl od filmů Terryho Gilliama, které nejsou jednoznačné a dá se nad nimi diskutovat a hlavně jedno: přemýšlet. Všechny „ty kraviny se Sílou“ (jak údajně reagoval Brian de Palma, jeden z tehdejších „movie brats“ po osobní projekci Nové naděje) odpovídají pohádkovému konceptu, kde jsou sice nádherné detaily, ale dál se s nimi bohužel nepracuje, pročež Gilliam se právě nejvíc ze svých filmů v Brazilu zajímá o detaily: je makabrický, orwellovský, marxistický a ze všeho nejvíc montypyhtonovský, ale vždy na jiné úrovni:

1. Mistrem makabry byl klasik Alfred Hitchcock, ve své době vnímaný jako velice kvalitní rutinnér zvládající dokonale žánrové filmy, až později díky kritikům a následně i filmařům francouzské nové vlny a vůbec lidí kolem časopisu Cahiers du Cinema byl podroben potřebné kritické rececpci (i když u nich se jednalo spíše o nekritické zbožňování a provádění okultních a vzívajících tanečků), v jehož filmech byla také postava značně neurotické matky (zapomeňte na osudovou a toliko zmiňovanou v rámci jeho filmů blondýnu, nejsme ve filmu noir), na jejímž základě karikoval všechny lidi a jejich neurózy příznačné pro onu dobu: to samé dělá Terry v Brazilu s unifikovaným modelem krásy, kdy musí být i u nejstarších paniček vystouplé lícní kosti a natažené svalstvo do nepřirozena.

2. Pojmem „marxistický“ (spíše „marxový“, uznávám) jsem myslel slapstickové uskupení bratrů Marxových (jmenovitě Grouche, Harpa, Chica, Gumma a Zeppa), kteří svůj humor taktéž založili jednak na památné komičnosti slapsticku, kdy se člověk směje neštěstí tomu druhému, fackám a pádům, kolizím a jiným střetům, poté ale na humoru nonsensu, nespoutaném, anarchistickém a v dnešní době pro spoustu lidí značně anachronickém, kdy v jejich filmech – a nejvíce snad v legendární Kachní polévce – byla znatelná i sociálně-kritická nota (která u nich bohužel opadla po přejítí pod distribuční společnost MGM, nutící je k jisté klasické narativní výstavbě, pofidérním syžetům obsahujícím milostný motiv a ponaučení a spoustu písniček a další konvenční ustanovení pro jednoduššího diváka). V Brazil to uvidíte sami na vlastní oči, Gilliam se soustřeďuje na vykreslení šedého světa bez fantazie běžných lidí, přičemž proti sobě klade naprosto protikladné prvky future a retra, tvořící tak neodolatelné „futuretro“, kde jsou sice užívány nejmodernější, ač třeba zastarale vypadající počítače, ale zase na druhou stranu se ve firmně užívá potrubní pošta... a i ty supermoderní počítače, jak správně poznamenává jindy úplně mimo Jan Jaroš, jsou přimontovány na zrezlé psací stroje. Zjednodušeně by se dalo říci, že Brazil je k dokonalosti rozvedený dialog z Noci v Casablance bratrů Marxových, viz: „První věc, kterou uděláme, je, že proházíme čísla na dveřích všech pokojů.“ – „Ale pane, pomyslte na ten zmatek!“ – „Jistě, ale pomyslete na tu legraci!“

3. Označení „montypythonovský“ jsem nezamýšlel v intencích animace či jeho skvsotných malých výstupů ve filmu, srovnatelnými s jeho památnou úlohou z Monty Pythonů s kultovní hláškou o jisté inkvizici, ale ohledně toho, že si Pythoni nebrali vůbec žádné servítky ve svém seriálu Monty Pythonův Létající cirkus, ve kterém měli velice velnou ruku (aspoň do konce první sezóny a scénky „sněz svou matku a poté ji zpátky vyzvracej do hrobu“ a animované mezihry „přitlučení Ježíše Krista na kříž, z kterého se vyklube pouliční lampa“) a vždy věci říkali přímo, jedno koho urazili a do koho se strefili. Ale výstavba je v Brazilu úplně jiná a značně odlišná, protože Pythoni byli známi tím, že scénky neměly konce a vznikaly na základě tzv. „brain-stormingu“ (volně přeloženo „bouře mozků, mozkové aktivity-činnosti“), při níž zapíchli prst do knížky a pokud třeba spočinul na slovu „gender“, následující výstup řešil genderovou problematiku té doby. Pythoni si ale zakládali na tom, že buď scénu utnuli, pokud jí prostě docházel dech, vždy většinou výstupem moderátora či vstupem někoho z další anebo předchozí scénky, protože nedělali zábavné úseky s pointou, ale bez ní. Brazil má tolik point, až je to k nesnesení a je neskutečně hektický, spousta starších lidí by ho nemusela vůbec pobrat (o mladších zvyklých na zažitou recepci z raných béček sledovaných v dětstvích, tj. ztotožněrní s hlavním hrdinou, šťastný konec, montážová sekvence apod., to platí ale také). To samé by platilo o oné zmínce o poctě ohledně Kurosawy /Rashamon, Ran, Idiot/, kdy zářným příkladem by mohl být památný Rashomon, vystavěný na tom, že jsme se postupně dozvídali pravdu, tentokrát se ale postupně v případě Brazilu noříme dál do světa fantazie, až si nejsme jistí, co je dobro a co je zlo.