OD PRISTOM K TYRANOM...

Jak to kolem švýcarského filmu funguje – podobně jako u nás

Švýcarský film má také jako česká a slovenská kinematografie  svou každoroční přehlídku, kde je možné vidět všechny švýcarské filmy v kostce. Je to Festival švýcarského filmu (Solthurnské filmové dny).  Festival  se letos odehrál  20.-27.1.2011 opět v  podhůří švýcarských kopců Jura a nedaleko od hlavního města konfederace Bern.  Rozpočet festivalu byl  2,8 mil. švýcarských franků, navštívilo ho kolem 50 000 diváků. Celkem 22 filmů letos soutěžilo jednak o cenu poroty (Prix de Soleure) a o cenu diváků.  Podle katalogu bylo ve Švýcarsku za uplynulý rok vyrobeno 28 celovečerních filmů a 44 celovečerních dokumentárních filmů. Filmy jsou podporovány z různých zdrojů. Hlavním financiérem je Bundesamt für Kultur BAK – sekce film,  švýcarská televize SRG SSR idée suisse, filmová nadace v Curychu a kulturní iniciativa obchodního řetězce Migros. Jeden každý financiér investuje do filmu částku kolem 100 000 – 750 000 švýcarských franků - takže úhrnné budgety švýcarských filmů jsou opět srovnatelné s našimi filmy. Diskuse, která nyní běží, je o tom, co vlastně podporovat. „V diskusích o filmové podpoře pro léta 2012-2015 se dosud hovořilo jen o podpoře výroby filmů. Přitom jsou tu další důležité okruhy jako filmová kultura, filmové časopisy nebo festivaly,“ řekl ředitel festivalu v Solothurnu Ivo Kummer.  Kummer je jedním z adeptů na obsazení místa šéfa filmové sekce Spolkového úřadu pro kulturu.

Celá řada švýcarských filmů jsou koprodukce, zejména s Francií, Belgií, Lucemburskem, Německem, Rakouskem a Itálií. Jelikož mnoho švýcarských filmů upadá v zapomnění brzy po premiéře (pokud nejdou rovnou do televize), pořádají se ve Švýcarsku často kulaté stoly typu Jak dál se švýcarským filmem nebo Budoucnost švýcarského filmu. Nejvýznamnějším partnerem švýcarského filmu pro trénink filmařů je společnost Focal se sídlem v Lausanne. Focal  se zabývá semináři, workshopy a programy pro scenáristy, režiséry a producenty na evropské úrovni. V plánu na tento rok  má  například scenáristický nebo herecký coaching, trénink v oboru 3D a HD formátů, perspektivy dokumentárního filmu a jeho marketingu, přípravu  dětských filmů nebo filmů pro internet. Ve švýcarské kinematografii existuje tzv. selektivní a automatická podpora – ta druhá je určena pro ty, jejichž předchozí film byl úspěšný v distribuci. Moc ale nefunguje, protože švýcarské filmy jsou spíš úspěšné na festivalech než v domácí distribuci.

Festival zahájila prezidentka

Solothurnský festival  byl zahájen světovou premiérou abstraktního  politického  thrilleru Manipulace za přítomnosti švýcarské prezidentky Micheline Calmy-Rey. Manipulace je švýcarský film, který si troufl na brizantní politické téma, chtěl tedy být „významný“, ale přitom nedopadl tak dobře jako jiné, méně „významné“ filmy. Manipulaci režíroval Pascal Verdosci a v  hlavních rolích vystupuje rakouský herec Klaus Maria Brandauer a německý Sebastian Koch, známý například z oscarových Životů  těch druhých. Politthriller  pojednává o významném švýcarském PR agentovi Harry Windovi,  který pracoval v roce 1956 v zakázce švýcarské armády s cílem ukázat tehdejší Sovětský svaz jako nebezpečnou a rozpínavou velmoc a tím ospravedlnit nákladnou výrobu švýcarské atomové bomby (celý projekt skončil až v roce 1988). Windovým protihráčem je vyšetřovatel – vozíčkář  Urs Rappold (Brandauer), který prohlédne Windovy manipulace. Ani další „důležitý“ film Květiny z Kirkuku nebyl tak důležitý. Režíroval ho Fariborz Kamkari, Íránec narozený v Itálii, který vystudoval v Teheránu a Amsterodamu. Film se vrací k tématu genocidy Kurdů v Iráku za Saddáma Husajna v osmdesátých letech. Hrdinkou je mladá lékařka vracející se ze studií v Itálii. Nechá se zaměstnat u irácké armády, kde se snaží různými triky pomoct Kurdům určeným do transportů smrti.

Nemocní a osamělí v přírodě i ve městě

Podobně jako česká a slovenská kinematografii se i Švýcarsko může spíš než velkými tématy chlubit „malými“ filmy. Jeden ze dvou vítězných filmů festivalu,  Letní ptáci  (režie Paul Riniker),  obdržel cenu publika. Film se odehrává v kempu. Rovnou z vězení sem přijde údržbář Res a spravuje tu odpady. A co se nestane. Zamiluje se do něho třiatřicetiletá mentálně postižená  Greta (mimořádně silná  herecká kreace Sabine Timoteo). Dívka žije nedaleko ve vile s rodiči a chodí Resovi pomáhat do campu.  Nakonec oba vyjedou na motocyklu a na skále si podají ruce, pak i něco jiného.  Před sociální pracovnicí ale Greta, která přesně nerozlišuje význam slov, prohlásí: „Udělal mi bolest.“  A údržbáři hrozí deset let vězení za zneužití mentálně zaostalého člověka.  Film silně připomíná české filmy z prostředí kempujících maloměšťáků. Zatímco český film by u těchto typů  věčných kutilů se zalíbením setrval, švýcarský film sleduje kempaře jen okrajově a plně se věnuje kontroverznímu tématu, tedy tomu, do jaké míry je možná láska zdravého muže s mentálně nedostatečnou ženou.

Podivuhodný film Všechno, co zbývá (All That Remains) v režii Pierre-Adriana Irlé a Valentina Rotelliho vypráví dva podobné paralelní příběhy. Jeden se odehrává na silnici mezi Tokiem a Nagojou a druhý mezi San Franciscem a mysem Big Sur v Kalifornii. Příběhy jsou nastříhány tak, jakoby se odehrávaly paralelně. Ve skutečnosti ale simultánní nejsou. První je ten japonský, kdy stopařka  s nevyléčitelným typem rakoviny odjíždí autem s neznámým mužem z Tokia. Druhý (americký) se odehrává v květnu 2010 -  v rádiu právě  oznamují smrt Dennise Hoppera. Partner nemocné  dívky vyjíždí odněkud z okolí  San Franciska a bere sebou neznámou stopařku, která jede na jih do vězení za svým mužem.  Ani Japonec ani Američan nedává nahlédnout „své“ stopařce do soukromí a oba příběhy, japonský i americký, končí  v podobné krajině na pobřeží Tichého oceánu. „Herce jsem našel přes internet,“ vysvětlil režisér filmu Pierre-Adrian Irlé. „Neznali scénář, nevěděli své příběhy dopředu, neznali ani své charaktery.“ Ve filmu zůstává mnoho nevyřešeného, motivace postav nepoznáme do konce filmu. Přesto jde o fascinující film o lidském bloudění.

Podobně neproniknutelné postavy hrají ve filmu Divoška (režie Jean-Francois Amiguet). Celý film se odehrává mezi Ženevou, horským Národním parkem Mercantour ve Francii a Nice. Jsou tu jen dva hlavní hrdinové. Městská, silně alternativní dívka Adriana, která přežívá ze dne na den  se svým psem, žebrá a maluje obrazy na chodníky a lovec-misantrop, který žije v nepřístupné chatě v horách.  Dívka uteče do hor před policií, lovec ji poskytne přístřeší a považuje ji za dceru svého kamaráda.  Jediným kamarádem dívky je osamělá vlčice. Nakonec Adriana utíká na Azurové pobřeží, kde  z vyplaveného dřeva vyřezává vlky. Iniciační setkání s přírodou se odehraje také ve filmu mladé režisérky Christine Repond Silberwald.  Příroda, to je v tomhle případě smrkový les, kam se chodí flákat tři kamarádi z nedaleké vesnice.  Na mýtině stojí tajuplná chýše, kde mají své srazy skinheadi. Jednoho z kluků holé lebky okouzlí, sám si oholí hlavu. A podnikne největší akci svého života – útok na místní azylový dům.

Naší pouť švýcarskými filmy zakončíme v Lausanne.  Dvě režisérky, Véronique Reymond a Stéphanie Chuat,  tu natočily film s názvem Malý pokoj, v němž zazáří slavný francouzský herec Michel Bouquet. Hraje Edmonda, starého, rozháraného, bezmocného člověka, egoistu, který žije sám ve svém bytě a zuby nehty se brání odchodu do domova důchodců. Má svou pečovatelku Rose. Ta za ním dochází do bytu a dává mu léky. Její manžel odjíždí do Ameriky zrovna tak jako syn Edmonda. Oba – pacient i ošetřovatelka -  se octnou sami. Edmond, který miluje květiny, ale má nehodu. Spadne se židle při zalévání a sociální úřad ho umístí do ústavu. Syn po svém příjezdu z Ameriky Edmondův byt vystěhuje. Edmond ale z ústavu  uteče a jeho pečovatelka Rose se ho ujme a  vezme ho k sobě domů. Tam Edmond objeví tajemství jejího „malého pokoje“.  Byl to pokoj připravený pro novorozence, o kterého Rose přišla v osmém měsíci. To se starým egoistou pohne.  Stařík  začne vnitřně sdílet osud ženy.

Zajímavé dokumentární filmy

V zemi dokonalých hodinek a vysokých hor řeší filmy lidskou osamělost,  nemoci, starobu a bezmoc. Možná právě proto jedna z mála komedií – film Letní ptáci – vyhrál Cenu publika.  Bůh ví, proč je ve švýcarském filmu tolik trudných témat a tak málo komedií. Je to snad tím, že filmová podpora je příliš málo vázána na úspěch filmu v distribuci? Nebo snad mentalitou? Nebo snad tím, že se nám svět mění před očima k horšímu? Chmury a vrásky na čele přidaly dokumentární filmy. Rakovina, nespavost, běženci bez domova. Dobrou zprávou je to, že dva dokumentární filmy, uvedené v Solothurnu, běžely s úspěchem už na říjnovém  Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Byl to brutální film o občanské válce v Sierra Leone  Bůh by řekl ne a pozoruhodný fiktivní dokumentární film Cleveland proti Wall Streetu, který v Solothurnu vyhrál  druhou hlavní cenu festivalu - Cenu poroty. Námětem je krize bank, které přinesly ekonomický a sociální rozvrat města.

A do třetice – na vítězný film jihlavské sekce Mezi moři  Vlastní životopis Nicolae Ceausesca navázal v Solothurnu další ceausescovský film – Poslední dny Ceausescových. Natočili ho tři Švýcaři a jeden Němec – Marcel Bächtiger, Milo Rau, Simone Eisenringová a Jens Dietrich. Všichni čtyři v roce 2007 založili  v Curychu a v Berlíně Mezinárodní  institut pro politickou vraždu IIPM.  IIPM chce vytvořit novodobé syntetické  dílo:  film, divadlo, výtvarné umění, literatura a vědecká práce si podávají ruce a osvětlují z různých úhlů  význačné historické momenty.    

IIPM uvedl  komorní divadelní hru Poslední dny Ceuasescových v režii Marcela Bächtigera a Simone Eisenringové  na několika evropských divadelních scénách už v roce 2009. Ve hře hrálo  šestnáct herců, v hlavních rolích rumunského vládnoucího páru byli  Constantin Cojocaru a  Victoria Cociasová. Divadelní hra byla natočena na HD video a stala se základem stejnojmenného filmu. Film se pohybuje mezi dokumentem a fikcí. Při jeho přípravě promluvili vůbec poprvé různí svědci, například členové pětičlenného tribunálu, který pár rumunských diktátorů odsoudil k trestu smrti zastřelením. Hlavní slovo v tribunálu měl tehdejší ministr obrany generál Victor Stanculescu.  Původně Ceausescův věrný se proti svému veliteli  obrátil  patrně až po krvavých demonstracích  v Temešváru 16.12.1989, kdy mu Ceausescu nařídil zorganizovat střelbu do demonstrantů.  Pro švýcarský film promluvil ve vězení v Jilavě, kde byl po roce 2008 internován na patnáct let údajně  za střelbu do demonstrantů v Temešváru, i když pravda může být jiná – mnoha lidem v současném Rumunsku je stále trnem v oku to, jak byl veden  proces proti Ceausescovým.