MIGRANTI NA FESTIVALE V ABÚ DHABÍ

      
Filmy v oranžovém paláci
      
Na druhé straně se nezdá, že by arabská střední vrstva, která tu chodí  největší část návštěvníků kin,  považovala krále smetákových násad za civilizační odpad, hodný vykořisťování.  Právě filmy o situaci  migrantů patřily k největším hitům  4.Mezinárodního filmového festivalu v Abu Dhabí (14.-23.10.2010).  Diváci z Emirátů i sousedního Ománu, zvyklí na hollywoodské a bollywoodské trháky, chodí během festivalu ochotně na filmy popisující duši těch, kteří se dostanou domů  většinou jen jednou za rok.  Zajímá íránský film, možná pro své bohaté tradice, možná díky tomu, že festival osobně navštívil slavný íránský režisér Abbas Kiarostami nebo exilová íránská malířka  Shirin Neshat, autorka slavného obrazu Strážkyně revoluce – během festivalu v  Abu Dhabí  působila jako šéfka poroty krátkých filmů.  Možná jen kvůli tomu, že Írán je tak blízko. Publikum si tu velice dobře uvědomuje, že část zemí Arabského poloostrova,   obklopeného  nejistotou  zemí  ve volném pádu,   může pomoct rozkolísaný Střední Východ stabilizovat. 
       
Spojené arabské emiráty jsou země, která zatím nemá fungující zázemí filmových studií jako třeba Egypt, Libanon, Tunis, Sýrie nebo Jordánsko. Ale  má perfektní infrastrukturu a fungující „elitní“ vrstvu diváků, kteří jsou schopni  udržet  filmový festival při životě.  A filmový festival v emirátském pojetí, to není kulturní  středisko a kavárna, ale mnohokřídlý  palác  Emirates Palace  s oranžovými stěnami, mramorovými  podlahami, okny od stropu k podlaze, automaty na zlaté šperky a restauracemi, kde lahev vína stojí sto Eur.  A  světle žlutou mořskou pláží se sladkovodním bazénem a barem plovoucím po vodě hned vedle.  Druhé kino je obrovský amfiteátr ve tvaru  mešity.  A pak ještě multiplex v Marina Mall.
       
Sirotci a migranti
       
V zemi závislé na přistěhovalcích  je práce migrantů ceněné téma filmu.  Íránský film Gesher v režii začínajícího režiséra Vahida Vakilifara vypráví příběh tří dělníků – migrantů, pracujících v rafinerii zemního plynu v Perském zálivu, tedy prakticky naproti Spojeným arabským emirátům.  Libanonský filmový debut  OK, dost a sbohem (režie Rannia Attieh a Daniel Garcia)  popisuje originálním způsobem  denní strasti starého mládence v Tripolisu. Přes den tento smutný muž prodává cukroví ve svém obchůdku, večery tráví různě, jednou s prostitutkou nebo  se synem své sousedky, u televize nebo ve funparku. To podstatné je, že všechno co dělá, dělá jakoby proti své vůli, na způsob hrdinů finského režiséra Akiho Kaurismäkiho. Jednou jde na kafe s kamarádem.  Ten mu poradí, že by si měl najít přes agenturu služku. Cukrář  souhlasí.  „Můžete mít špičkovou Filipínku. Ta umí anglicky a je zábavná a spolehlivá,“  radí muž v agentuře. „Můžete mít také ženu z Etiopie, ta zábavná není a anglicky neumí , zato je levná.“  Cukrář si vybere Etiopanku. Žena nemluví, občas posmýčí, nic nechce, ničemu nerozumí a nakonec starému mládenci uteče. Ten si koupí kanára a film končí.  Pozoruhodný minimalistický film je něco jako sociologická studie libanonské společnosti .  Což  zajímá arabské publikum, uvyklé globálnímu  arabskému  světu  a hrdé na to, že arabsky se lze domluvit v tolika zemích dvou kontinentů.
     
Ještě blíž  Emirátům než Libanon je Irák. Dokumentární film o iráckých sirotcích V náručí mé matky  zůstal zatím nedokončený. Sleduje děti, které ztratily rodiče buď při amerických náletech nebo při sebevražedných útocích v nejchudší bagdádské,  převážně šíitské  čtvrti Sadr City (2 mil. obyvatel).   Jsou to většinou děti, které žily několik let na ulici, pak se třeba dostaly do státního sirotčince, kde je starší děti nebo vychovatelé tyranizovali  a děti utekly na ulici znovu. Jsou jich tisíce.  Pár dětí po ulicích nebo pod mosty pochytal  filantrop Sayef Hušam.  V roce 2003 zřídil  v pronajatém domě soukromý sirotčinec, kam postupně umístil dvaatřicet  dětí. Majitel domu ale Hušama v současné době vyhodil a sirotčinec nechal zavřít. Tady story filmu končí a režiséři Atia Al-Daradji a jeho bratr, známý irácký filmař  Mohamed Al-Daradji shánějí peníze na dokončení filmu. V Abu Dhabí dostal Mohamed cenu filmového časopisu Variety za práci v obtížných podmínkách a stal se „středovýchodním režisérem roku“. Daradji považuje za důležité, aby iráčtí filmaři měli možnost sdělovat světu, o co v Iráku jde. „Jsem Iráčan a chci mezinárodnímu publiku říct, jak my Iráčani dnes žijeme. Točím filmy, abych pomohl lidem, to je můj cíl. Pokud bych měl točit filmy, které pojednávají o něčem imaginárním, nebudu  točit vůbec. Podle mého musí film mít sociální náboj.“  Syn režisérovy tety byl zabit v íránsko-irácké válce v osmdesátých letech. Režiséra zatkli během natáčení jeho filmu Ahlaam dvakrát američtí vojáci, přípravy dalšího filmu Syn Babylonu  probíhaly „těžce a bolestně“, ale film se nakonec letos dostal na americký festival Sundance, na Berlinale a na MFF Karlovy Vary.   Filmy režisér prezentuje doma jen obtížně v mobilních projekčních sálcích  a finance shání z různých zdrojů.   Na  Syna Babylonu a nový projekt  s pracovním názvem Zastávka vlaku mu přispěl  Sanad - filmový fond, zřízený při  festivalu v Abu Dhabí.  Zastávka vlaku bude vyprávět příběh  třiadvacetileté sebevražedné atentátnice devadesát sekund před výbuchem,  kdy rychle za sebou proběhnou  příběhy všech osmadvaceti obětí. 
      
Do Abu Dhabí  přijel režisér filmu i s vychovatelem Hušamem a se sedmiletým sirotkem Saifem. Toho sociální pracovníci našli jako čtyřletého v hořícím vraku auta, v němž zahynuli při sebevražedném útoku jeho rodiče. Saif rád zpívá a pere se.  Ostatní děti si ho často dobírají a ptají se ho, jak vypadala jeho matka, jestli si to ještě vůbec pamatuje.  „Jak vypadala nevím. Jmenovala se Majuda,“ odpovídá  vztekle Saif.  Sirotci  zůstávají  i v ústavu ve vakuu. Nemají žádné doklady, legálně tedy neexistují, nemohou tedy chodit do školy.  Sirotčinec jim tedy nahrazuje i školu. Vychovatel Hušam má zásadu, že děti v sirotčinci se nesmějí dívat na zabijácké akční filmy a hrát  počítačové střílečky, ve kterých se párají břicha  tečou potoky krve.  „Těžko říct, co z nich bude, rád bych, aby se z nich nestali teroristi,“ řekl v Abu Dhabí  pan vychovatel.  Saif  přicestoval na jednorázové povolení, dokonce mu koupili šedivý oblek. Publiku po uvedení filmu řekl, že  k tomu, co viděli, nemá co dodat. Přivezl na festival dva obrazy svého patnáctiletého  kamaráda Mohameda, který měl podobný osud jako a mladšího Saifa  chrání před ústrky ostatních dětí. Mohamedovi rodiče zemřeli v autě při sebevražedném útoku na cestě mezi Basrou a Bagdádem.  Mohamed přežil.  Maluje přízraky v ulicích bez lidí  - postavy bez očí.

      
Ostrov míru uprostřed válek
       
Spojené arabské emiráty jsou zemí, kde se vytváří budoucí mediální centrum světa, na což s laskavým úsměvem přihlíží sjednotitel země šejk Zayed z billboardů v nadživotní velikosti. Nové megalopole, které rostou  při pobřeží, jsou většinou architektonické experimenty.  Emiráty získávají na futuristické projekty hotelů, obchodních center nebo nadzemního metra nejlepší západní  projektanty a techniky. Jednání  emirátských investorů a západních  odborníků na zavlažování země, na naftové vrty nebo třeba na off-roadová dobrodružství v poušti mezi velbloudy a beduíny probíhají ve špičkových hotelových palácích nebo v pronajatých vilách – noc tam  stojí 50 000 dirhamů, tedy zhruba 250 000 Kč. Na druhé straně tu lze za deset, dvacet  dirhamů projet zemi napříč klimatizovaným a většinou trochu špinavým autobusem po dokonalých silnicích.  Autobusem tu ale jezdí jen námezdní dělníci z Indie, Pákistánu, Mozambiku nebo Súdánu.  Ceny jsou umírněné, viditelná chudoba není.  Tenhle klimatizovaný a docela příjemný svět budoucnosti se zdá fungovat  mimo jakoukoli politiku.  Sugeruje jakousi novou obdobu  beztřídní společnosti, kde má každý možnost vydělat  na to, aby mohl slušně žít. Všechno, co tu je, se točí kolem informačních technologií, nafty a islámu.  Islám se v Emirátech tváří tolerantně,  v nákupních centrech lze vidět ženy v černých závojích i dívky s barevnými vlasy  bez šátků. Vespod tohohle snažení  je sen o arabské jednotě, o jedné kultuře od Káhiry po Dubaj. „Arabský svět je jeden,“ řekl na festivalu režisér Oday Rašíd z Iráku. Natočil film o rodině, která pronajme pokoj zabijákovi.   
      
Zas a znova
      
Ve skutečnosti je to trochu jinak. Politika je tu všudypřítomná, i když se o ní nemluví. Přízraky občanské války v Libanonu v roce 1975, z doby, kdy palestinští uprchlíci a sunnitští muslimové stáli proti křesťanským falangistům a na území Palestiny zasahovala  syrská armáda, se ve filmech regionu vynořují zas a znova. Například v syrském   filmu Zas a znova.  Majd, syn syrského generála, který velel v sedmdesátých letech syrským jednotkám,  a jeho libanonská manželka patří už k nové generaci počítačových expertů, které zajímá beztřídní globální svět, virtuální požitky a internet.  Ale je to opravdu tak? Film naznačuje, že Majd je internetový špión, který předává informace libanonskému Hizballáhu. V době, kdy začal vycházet anglicky psaný onlinový časopis Inspire, pravděpodobně vydávaný Al-Káidou v Jemenu, je poselství syrského filmu velmi důležité. Válka nekončí, terorismus se mění, bere na sebe podobu rozptýlené globální sítě, jejíž jednotlivé složky fungují nezávisle na sobě. Jemen s padesátiprocentním  analfabetismem, čtyřicetiprocentní nezaměstnaností a vysokou inflací je ideální živnou půdou pro teroristické organizace. Tak jako v dobách generála Libanon. Šéfredaktorka Yemen Times Nadia al-Sakkaf  se dokonce domnívá, že islámští extrémisté mohou v Jemenu vytvořit to, co vzniklo v Afghánistánu pod Talibanem. „Představte si místo,  kde chybí infrastruktura a právní zásady, kde bují taková korupce, že se potrestaný člověk může během jediného dne vykoupit z vězení. Je tu chudoba a nedostatek vzdělání. Pro mnohé lidi bez existence je  jízdenka do nebe dobrý obchod.“